Sparta avizovala, že se chystá vydat novým směrem, přivedla zahraničního trenéra Briana Priskeho. Narazila ale hned v prvním dvojzápase s norským Vikingem, v ligové premiéře padla s Libercem. Překvapilo vás to, nebo jste byl už dopředu skeptický?
Pro mě je to obrovské zklamání, předpokládal jsem, že se s tím Sparta popere líp. Jestli se mají ubírat touhle cestou, není to dobře. Otázkou je, do jaké míry Priske stačil zapracovat do týmu svoje praktiky a jestli hráči jsou schopni je plnit. Evidentně ale nebyly vidět, byli jsme svědky pořád té samé písničky - bez nápadu, bez myšlenky, bez hráče, který by to vzal na sebe, který by zápas rozhodl.
V čem byla podle vás největší potíž v pohárovém dvojzápase?
Když jdete ve druhém utkání do vedení, tak si to musíte pohlídat. Není možné, abyste tři minuty po prvním gólu inkasovali, zvlášť chvíli před pauzou.
A druhá branka po obrovské hrubce Hancka? Jak vy ji vidíte jako bývalý stoper?
Bavit se o tom, že Hancko udělal chybu, je už bezpředmětné. Ve fotbale platí, kdo udělá míň chyb, vyhrává. Chyby se stávají, ale tohle bylo úplně zbytečné. Kombinace mezi brankářem Holcem a Hanckem přece nic neřešila. V poslední nastavené minutě! Gólman měl všechny vyhnat a nakopnout dopředu - od Holce měly přijít pokyny: Vyžeňte to na půlku, já to řachnu a vy se o balon poperte. Obecně jsem proti tomu, aby gólman a stoper takhle rozehrávali poblíž malého vápna, když se tomu mančaft nevěnuje na tréninku. Dobře, když máte prostor, roztažené beky, rozehráváte z vápna ven, do strany, proč ne, ale není možné kombinovat s gólmanem takhle blízko brance, prostě ne. Od trenérů by mělo zaznít: Stop, pánové, tohle se dělat nebude, protože to neumíme. Nejsme Barcelona.
Nicméně Sparta měla mít v tu dobu už pohodlný náskok a duel kontrolovat. Souhlasíte?
Samozřejmě. Pojďme se bavit o prvním zápase, do Norska jsme si měli přivézt náskok 3:0. Sparťané se sami dostávají pod tlak, bohužel.
Vedení Letenských deklarovalo před sezonou velké cíle a hned v úvodu přijdou takové rány. Co to s týmem udělá?
Stalo se přesně to, co jsem nechtěl. Na mančaft padne obrovská deka. Kouzelný proutek, kterým mávnete a překonáte ji, neexistuje. Hůl nad Priskem bych ještě nelámal, kluky bych podržel. Ale chce to začít od píky, poctivě dřít, malinko změnit i mentalitu, trochu si sednout na zadek. Teď už se ze Sparty nikdo nepodělá, ta doba je pryč. Nezbývá než se soustředit na ligu a MOL Cup, takové zklamání už nemůže přijít.
Co vůbec říkáte strategii Sparty, která přivedla zahraničního trenéra, se kterým hodlá hrát fyzicky náročný fotbal, podpořený analýzami a důslednou prací s daty?
Proč ne, uvidíme, jak bude úspěšná. Já se ale pořád nemůžu zbavit pocitu, že Sparta je český klub, a mně osobně by se nejvíc líbilo, kdyby ji vedla nějaká její legenda. Bývalá hvězda, která letenský dres oblékala třeba deset, dvanáct let a moc dobře ví, o čem rudé barvy jsou. V tom má Priske lehký handicap, ale budu mu věřit, budu mu fandit. Snad tu sparťanskou atmosféru nasaje co nejdřív.
Mluvíte o legendách, mezi které by se řadil i František Straka. Počítám, že ten už z vašeho seznamu kvůli své slávistické eskapádě vypadl, že?
Ano, to máte pravdu. Sparťanská legenda to je a už si i vyzkoušel, co znamená trénovat na Letné, ale mám s ním problém spíš kvůli mému osobnímu postoji jako k člověku. Těmi osobnostmi jsem měl na mysli například Ivana Haška nebo Michala Bílka, speciálně u něj mě mrzí, že ho do Sparty nepřivedli zpátky.
Mimochodem - už jste Strakovi odpustil?
Samozřejmě že ne a asi k tomu ani nedojde. Když se někde potkáme, pozdravíme se, ale na pivo bych s ním už nešel. Nevím, co ho k tomu tehdy vedlo… Spoustu věcí dokážu pochopit, ale tohle mu prostě neodpustím. Rád bych ho měl někdy jako hosta ve svém podcastu a zeptal se ho přímo.
V závěru minulé sezony, zvlášť po prohraném finále MOL Cupu, se značná kritika snesla na sportovního ředitele Tomáše Rosického. Situace dokonce došla tak daleko, že bývalý reprezentační záložník nabídl majiteli klubu Danielu Křetínskému rezignaci, ten ji ovšem nepřijal. Bylo to podle vás správné rozhodnutí?
Nabízí se otázka, jestli to Rosický opravdu myslel vážně a sám zvedl ruku, že chce odejít, nebo to byla jenom taková hra pro novináře, pro lidi a pro fanoušky Sparty. Já se spíš přikláním k druhé variantě, že od Tomáše žádný vážně zamýšlený impulz nepřišel. Každopádně tím, že zůstal, dalo vedení sparťanské veřejnosti najevo, že je možné v klubu setrvat i po tak neúspěšném období. Pro mě je to velký vykřičník.
Sportovní management v létě rozšířil bývalý reprezentant a váš parťák ze sparťanské stoperské dvojice Tomáš Sivok. Jak myslíte, že bude jeho spolupráce s Tomášem Rosickým fungovat?
To, že má jít Sivy do Sparty, jsem věděl už nějakou dobu před tím, než byla domluva oficiálně venku. Původně jsem ale počítal s tím, že přichází právě jako náhrada za Rosického. Jenže pak vyšlo najevo, že bude jeho pravou rukou, sportovním manažerem, že se bude zpovídat všem a za všechno. Potom jsem s ním četl rozhovor, ve kterém tvrdil, že má svůj vlastní názor a že spolu všechny věci diskutují, než se někde názorově potkají. Tomu já nevěřím.
Proč?
Protože znám Sivyho pohled na fotbal a za tu dobu, co je ve Spartě, jsem se už do určité míry seznámil i s pohledem Tomáše Rosického. Takové spojení mi lehce zavání bizárem. Třeba se ale už brzy dočkáme toho, že Rosický na sebe tu odpovědnost skutečně vezme a Sivok ho vystřídá - v mých očích je pro Spartu ideálním sportovním ředitelem. Fotbalu rozumí, dává do něj maximum a klub by před veřejností prezentoval mnohem otevřeněji, vstřícněji.
Je to osm let, kdy se na Letné slavil zatím poslední titul. Nepropadne po takové době malomyslnosti i ten nejvěrnější sparťan?
Já očekávám každý rok, že se Sparta zvedne a titul udělá. Sparta je předurčena dělat tituly. Na druhou stranu už jsem z těch zklamání unavený, protože tu naději na začátku sezony velmi rychle vystřídá zmar. Optimistická prohlášení ostatně slýcháme na tiskovkách před startem a já jsem zvědavý, jestli to tentokrát konečně vyjde. A pokud ne, co uslyšíme v hodnoceních po sezoně, jestli za to mohli fanoušci, trávníkář nebo kustod.
Pojďme od fotbalu k vám. V lednu uplynou tři roky, co jste opustil brány vězení. Jak jste se od té doby změnil?
Každý normální člověk za mřížemi pochopí chyby, kterých se dopustil. Zkušenost z kriminálu považuju za zrod nového Řepky. Někomu to může znít jako fráze nebo nadsázka, ale já ji beru naprosto vážně. Jsem víc pokornější, k věcem nepřistupuju tak automaticky, ale především jsem si uvědomil, že bez podpory rodiny a především přítelkyně Kačky (Kristelové) bych nebyl tam, kde jsem teď. Vážím si všech věcí i lidí a jsem za tu zkušenost v podstatě vděčný. Teď teprve žiju život načisto, a i když to moji kritici neradi uslyší, žiju hezký život a užívám si ho.
Většina lidí, která padne až na dno, ráda používá vzletná, silná slova, ale naplnit je, to už bývá náročnější. Myslíte, že vám se to daří?
Těžko říct, co je vlastně dno… Já to, co se mi dělo, zpětně vnímám jako dar. Určitě jsem to tak nevnímal, když se všechny ty věci děly, ale s odstupem času je to jednoznačný postoj. Pokud jsem měl dospět do bodu, kdy jsem se zklidnil a přeskládal si priority, byla to výhra. Na chyby už nemám nárok. Dělám pro to maximum a okolí, které mě zná a které mě znalo i před tím, mi tu změnu potvrzuje. Za to jsem strašně rád. Nebudu o sobě tvrdit, že žiju jako sluníčkář, konám jen dobro a všichni mě budou milovat. Pořád jsem Řepka, vždycky budu rozdělovat společnost. Minulosti se nezbavím a ani nechci, pro mě kriminál není stigma, je a bude vždycky mojí součástí. Každý den si svoji minulost připomínám. Byl jsem chvíli v pekle, ale byla to ta nejlepší přestupní stanice. Teď už jsem na správné cestě, které jsem hodně podřídil a musel si ji zasloužit.
Hodně akcentuje roli vaší partnerky a moderátorky Kateřiny Kristelové, vaši fanoušci v tomto směru často spekulují o svatbě. Jaká je tedy aktuální situace?
Jo, možná by si můj příběh zasloužil završit nějakým happy endem, ale já na ně moc nevěřím. O svatbě se bavíme, o ruku jsem žádal a byl bych rád, kdyby k tomu někdy došlo, protože Kačka se ode mě nevzdálila ani o milimetr ani v momentě, kdy jí to všichni doporučovali. Pomohla mi v životě jako nikdo, tím spíš, kolik toho musela snést a kolik nálepek jí veřejnost v době lynče bulvárních médií dávala. Všechno unesla. Třeba jednou dospějeme oba k tomu, že svatba je krok, který by měl nastat. Každopádně je to ale otázka budoucnosti.
Asi té vzdálenější než studium trenérské licence A, která vás, pokud složíte přijímací zkoušky, čeká už od listopadu. Učíte se?
Čeká mě hodně učení a dost práce, ale už jsem se na to jednou dal a ono i logicky dává smysl, že ve fotbale zůstanu a něco se mu budu snažit i vrátit. Chci být trenérem, udělám pro to maximum a uvidíme časem, jestli se všechna ta snaha zúročí. Jsem připravený jít do toho na sto procent.
Nicméně trénovat už můžete, máte licenci B. Jak jste na tom s nabídkami? Je o vás na trhu zájem?
Trenéřinu už jsem si zkusil v Červených Janovicích, kde i aktivně hraju. Mezitím jsem dostal tři nebo čtyři nabídky, ale s díky jsem je odmítl. V první řadě si chci dodělat nejvyšší licenci, studium zpravidla probíhá ve čtrnáctidenních blocích a trvá rok. Nedokážu si představit, že bych jako hlavní trenér někde oznámil, že mám školu a v klubu mě dva týdny neuvidí. Až to áčko udělám, chtěl bych do toho bouchnout naplno. A taky to tak bude.
Zatím se věnujete natáčení svého podcastu Red Card. Jak vám to jde?
Hlavně mě to baví a jsem vděčný, že mé fanoušky taky. Mým hostem teď bude Vláďa Šmicer, přesně po roce od prvního dílu. Legendy ke mně chodí rády a pro mě je to jako vyznamenání. Musím zaťukat, že se štábem mám vynikající vztah. Akorát mě trochu mrzí, že se mi ještě nepovedlo naučit všechny svoje fanoušky, že existuje nějaká platforma Herohero, kde najdou další rozhovory a bonusové věci, které na YouTube chybějí. A že tímhle způsobem můžou podpořit náš štáb, protože bez všech lidí okolo by to nešlo. Red Card je práce a za každým dílem jsou hodiny přípravy, střihu a zázemí.
S novináři jste ne vždy měl úplně pozitivní vztahy a nyní se de facto věnujete jejich práci. Jak vám sedí role žurnalisty?
Rozhodně bych se nerad povyšoval na práci novinářů, v tomhle mám zase určitou pokoru. Jako žurnalista se necítím, ani jako ten bulvární, to už vůbec ne. Jako moderátor… Vlastně ani to ne, spíš si jen s hosty povídám před kamerou. Každopádně vztah k novinářům, a myslím těm pravým, mám po této zkušenosti kladnější…
