reklama
 
 

Nabízeli mu desetitisíce marek i rodinný domek. Kvašňák odolal a stal se sparťanskou legendou

18. 4. 2017
Ve sparťanském dresu odehrál 433 utkání a vstřelil neuvěřitelných 299 branek. Měl velký podíl na stříbru československé reprezentace na mistrovství světa v Chile. Dnes je to přesně deset let, co zemřel Andrej Kvašňák, legenda pražské fotbalové Sparty.

Praha - Kdysi chodili fotbaloví fanoušci na Pláničku, Káďu, Bicana či Říhu, ale v šedesátých letech se středem jejich pozornosti stal sparťan Andrej Kvašňák.

Byl generálem, ale i pracovitým vojákem. Měl nos cyranovských rozměrů, ale nikdy ho nenosil vysoko. Zahraniční odborníci ho srovnávali s evropskými legendami - s Maďarem Hidegkutim nebo Di Stefanem z Realu Madrid. A dnes je to už deset let, co v sedmdesáti letech zemřel na rakovinu plic.

Když v roce 1960 nastupoval ve sparťanském dresu ke svým prvním zápasům, dívali se na něj diváci s určitými obavami. Když se pak v létě 1969 se Spartou loučil, tak se nikdo z fanoušků za slzy nestyděl. V letenském mužstvu sehrál 433 utkání a nastřílel v nich 299 gólů.

Levačkou uměl všechno

Brzy po příchodu z Košic se stal šéfem, kterého respektovali spoluhráči, funkcionáři i trenéři. Do svého vystoupení zařadil nemalou dávku humoru. Dokázal diváky rozesmát a často nudný zápas změnil ve skutečnou zábavu. Stal se králem komiků na zeleném trávníku. Uměl znervóznit soupeře a vyhecovat spoluhráče.

Především však byl vynikajícím fotbalistou, který hlavně svojí levačkou uměl doslova všechno. Přesně přihrát třeba na padesát metrů i do gólové pozice, střílet technicky i razantně a výborný byl také ve hře hlavou. Uznávali ho fanoušci z mnoha klubů, jen někteří Košičané ho nazývali zrádcem. Nemohli mu odpustit, že opustil rodné Slovensko a vydal se na cizáckou Letnou.

Krásných vzpomínek měl za svůj fotbalový život hodně. A na ty sparťanské vždy rád vzpomínal. "V lize to byly tituly v letech 1965 i 1967 a návazně pak postup až do čtvrtfinále Poháru mistrů. Obrovskou radost jsem pak prožil v roce 1962, kdy se po dvou památných zápasech se Žilinou podařilo zachránit prvoligovou příslušnost. Z řady zámořských zájezdů patří mezi výjimečný ten z roku 1969, kdy jsme na skvěle obsazeném turnaji Copa Montevideo skončili druzí a já byl vyhlášen nejlepším hráčem," vyprávěl.

Ke sportu však patří i zklamání. "To největší je z roku 1966. V posledním kole jsme hráli v Košicích s Lokomotivou a k obhajobě titulu jsme potřebovali remizovat. Dvě minuty před koncem Kollár po rohu vyrovnal, ale sudí Janda gól neuznal. Dokonce i reprezentační brankář Schrojf řekl, že to byl regulérní gól. Lokomotiva se zachránila a Sparta přišla o titul."

Sudího prosil o milost

Rozhodčí toho od Andreje vyslechli dost, ale nikdy je neurážel, jen si potřeboval popovídat nad odpískaným faulem a někdy spadnout na zem jako šraňky. Byl obdařen schopností na ně zapůsobit. Až na výjimky, které nikdy netajil.

"Na turnaji v Mexiku čtyři minuty před koncem utkání s Indipendiente Buenos Aires jsem klečel na kolenou a sepjatýma rukama prosil sudího, aby mě za mluvení a gestikulace nevyloučil. Bohužel, arbitr mi nevyhověl a Sparta za mé nepřítomnosti inkasovala gól, který znamenal porážku 2:3."

Na tento argentinský tým měl při zájezdech Sparty do Ameriky smůlu. Jednou domácí hráč Andreje napadl a pak upadl. "Pomáhal jsem mu vstát, ale on začal hrozně kňučet. Teprve za chvíli jsem si uvědomil, že mu stojím na noze, což viděl i rozhodčí a vyloučil mě," smál se této "pomoci" protihráči.

Na dvou světových šampionátech

Brzy po příchodu do Sparty se stal hráčem národního mužstva a v roce 1962 se nemalou měrou zasloužil o druhou příčku na mistrovství světa v Chile."Byl jsem moc rád, že se mi po operaci kolena podařilo být platným hráčem týmu, který se vrátil ozdoben stříbrnou medailí. Je to pro mě zážitek na celý život," vždy zdůrazňoval.

Po šampionátu mělo o něj zájem několik renomovaných klubů, ale Andrej všechny lákavé nabídky odmítal. "Ve Stuttgartu a v Mnichově mně nabízeli desetitisíce marek, slibovali rodinný domek, trvalou existenci a další požitky. Každému jsem však vždy říkal, že jsem Pražák, jen jsem přijel hrát fotbal a zase se vrátím domů, kde na mě čekají moji dva kluci," odpovídal každému zájemci o jeho služby.

Na mistrovství světa si zahrál ještě o osm let později v Mexiku a byla to i jeho zásluha, že národní mužstvo tam našlo cestu. Výrazně se podepsal na dvou rozhodujících kvalifikačních střetnutích s tehdy výborným Maďarskem.

"Na Letné jsme v poločase prohrávali 1:3, ale po přestávce se mi podařilo vstřelit kontaktní gól a nakonec tento zápas skončil remízou 3:3. Potom jsme s Maďary hráli ještě jednou na neutrální půdě v Marseille. Za stavu 0:0 těsně před půlí sudí nařídil penaltu, ale nikdo ji nechtěl střílet. Tak co jsem měl dělat. Hlavně nemyslet na to, co se stane, když ji nedám. Pršelo a terén byl nasáklý - no a pak už jsme vedli 1:0. Vyhráli jsme 4:1 a cesta do Mexika byla otevřená," usmíval se s dodatkem, že v té době byl už v druholigovém belgickém Mechelenu, tedy na fotbalové penzi, a opětovná nominace do reprezentace, v níž nastoupil ke 47 utkáním a nastřílel 13 gólů, ho mile překvapila.

Očima trenéra Ježka…

"Když jsem v říjnu 1963 přišel do Sparty, tak se mi donesla Kvašňákova slova: Kdo je to ten Ježek, tohle jméno trenéra jsem v životě neslyšel. Ale za dva dny zaťukal na dveře mé kanceláře, otevřel je a řekl: Já jsem Andrej Kvašňák a těším se na spolupráci.

Andrej byl výborný fotbalista, báječný herec a obratný diplomat na hřišti i mimo ně. Dirigoval hru, jeho herní styl si nikdo nemohl splést. Po našich hřištích chodil jenom jeden. Zdálo se, že se sotva sune, ale nic mu neuteklo. Říkalo se, že je to chodící muž, který je všude. Bez něj si v té době mužstvo Sparty nikdo nedovedl představit. Když nás někam zvali, tak skoro všichni nezapomněli podotknout, abychom hlavně přivezli Kvašňáka.

Stojí za zmínku, že měl několik kopaček velikosti 45 a často je měnil, aniž by někomu vysvětloval logiku svého počínání. V přestávce jednoho zápasu jsem mu vytýkal, že spálil dvě velké šance, protože byl nepozorný v tréninku, kdy jsme podobné herní situace nacvičovali. On to však svedl na kopačky. Řekl mi, že měl techničky a ne strelky, které si vezme na druhou půli. A dvěma góly pak rozhodl o vítězství Sparty.

Až na jednu menší výjimku jsme spolupracovali velice dobře. Spoluhráče dokázal před zápasem povzbuzovat a vyhecovat, ale dokázal jim i pořádně vynadat. Zpočátku se mi tak trochu vysmíval, že mám program tréninku poznamenaný na papírku. Když se později v Belgii trochu točil kolem mládeže, tak přiznal, že to dělá taky. Trenér se však z něj nikdy nestal, neměl na to povahu.

V roce 1965 jsme v Paříži vyhráli takzvaný Noční turnaj, jehož se zúčastnil i tehdy slavný Anderlecht. Za vnitřní trio Mráz, Kvašňák, Mašek nabízeli Francouzi 500 osobních automobilů značky Renault, což tehdy v korunách představovalo obrovskou částku. A tam jsem poprvé měl možnost seznámit se s nebezpečím, které v sobě skrývá velká popularita a reklama. Najednou se kolem našich hráčů začali točit různí makléři, náhončí, nákupčí a jeden z nich měl eminentní zájem o Kvašňáka. Obavy, že by podlehl lákavým nabídkám, však byly plané.

Andreje tehdy tento šíbr zavedl do parfumerie, aby si vybral nějaký dárek pro manželku. A Andrej skutečně vybíral a vybíral až tam narostla hromada zboží asi za tisíc franků. Tím však všechno skončilo. Andrej - ale ani nikdo jiný - nechtěl Spartu opustit," vracel se Václav Ježek k této vzpomínce vždy s úsměvem. Není bez zajímavosti, že Ježek i Kvašňák se loučili se Spartou ve stejný den. V roce 1969 v jarním ligovém utkání s Ostravou.

… a spoluhráče Maška

"Košice s jeho přestupem do Sparty nesouhlasily, mezi oběma kluby vznikla řevnivost a dlouho se pak vzájemné zápasy hrály na ostří nože. Hlavním záměrem košických hráčů bylo Kvašňáka pořádně nakopat a já jen pozoroval, jak se s tím vyrovná. Nejhorší bylo hned první utkání ve východoslovenské metropoli. Nebyl jsem připraven na nepřátelské prostředí a to, co jsem pak viděl, předčilo mé očekávání.

Andrej se však na tento zápas dobře připravil a hned během prvních pěti minut sám dvakrát hrubě fauloval, za což mohl být i vyloučen. Následovaly šarvátky, nadávky, diváci lezli na oplocení hřiště, prostě rozpoutalo se peklo. I když jsme prohráli, tak jsem byl rád, že jsme zůstali zdraví.

Při zpáteční cestě do Prahy jsem Andrejovi říkal, že mu hrozilo i vyloučení, ale on mě tehdy směsicí slovenštiny, maďarštiny a zkomolené češtiny vysvětloval: "Venúšku, do pátej minúty tě nikdo nevylúčí. A je treba jebnúť toho chrapúna, než on jebne teba."

Poznal jsem ho jako svérázného spoluhráče. Fotbal byl pro něj radostí, zábavou, zaměstnáním i zdrojem hmotných prostředků. A navíc hrou, která divákovi nabízí dramata, při nichž vyskakuje zlostí a hned nato se směje a tleská. Byl to velikán, dirigent mužstva.

Dokázal ovlivňovat výsledky svým přičiněním, ale často i jen svojí přítomností na hřišti. Byl vynikající technik, hlavičkář i střelec, vždy s propoceným tričkem. Měl různé přezdívky. Pro diváky byl šéfem a my hráči jsme mu někdy říkali Hajajo, podle televizních Večerníčků.

Nikdy nezapomenu na dva zápasy v boji o ligovou záchranu s Žilinou v roce 1962. V tom prvním jsme na její půdě v poločase prohrávali 0:2 a o přestávce jsme v kabině všichni mlčeli, i trenér Kolský. Porážka by znamenala sestup do II. ligy, ale Andrej nepropadl depresi. Říkal, že jsme ještě neprohráli, že ve druhé půli vyrovnáme. Řekl mi, že mám od něj čekat uličku. A skutečně se tak stalo, mně a Dočkalovi se podařilo vyrovnat na 2:2, čímž jsme si vybojovali rozhodující utkání na neutrální půdě v Brně.

V mužstvu hrál skoro na všech místech, kromě křídel a krajních obránců, a všude výborně. Platí to i na jeho starty v národním mužstvu, včetně památného mistrovství světa v roce 1962 v Chile, kde patřil k nejvíc sledovaným a obdivovaným hráčům.

Když po téměř deseti sparťanských letech odešel v roce 1969 do belgického Mechelenu, tak návštěvy na naše zápasy byly dlouho o několik tisícovek menší. Odešel velký hráč a bavič, což fotbalový fanoušek velice dobře vnímal," zdůrazňuje Mašek.

Tři roky v belgickém Mechelenu

V létě roku 1969 chtěl Kvašňák další sezonu začít v zahraničí a v 33 letech se samozřejmě snažil si dobře vybrat. "Byl jsem na zkoušku v Nantes, zájem měla Bellinzona, nabídky jsem měl ze Stuttgartu i z dalších klubů, ale po četných dohadováních a úvahách jsem se rozhodl pro druholigový Racing Mechelen, který se stal prvním klubem, který ode mne nepožadoval sehrát zkušební utkání. Trenér prý prohlásil, že moje jméno je dostatečnou zárukou," těšilo Andreje, který tam uzavřel smlouvu na tři roky.

Když se po několika měsících přijel podívat do Prahy, tak zase s úsměvem vyprávěl, jak se jemu a celé rodině v Mechelenu daří. "Bydlíme na hlavní, ale celkem tiché ulici. Byt má potřebný komfort a byl zařízený už před naším příjezdem. Protože v Belgii zřejmě holdují starožitnostem, tak zpočátku jsem si v něm připadal jako v antikvariátu. Hned první zápas mně však prozradil, že v jejich druhé lize nebude žádný lehký chlebíček. Soupeř byl tak tvrdý, že bych po větším počtu podobných střetnutí mohl být brzy invalidou," dodal skoro jako vždy se smíchem.

Ani v důchodu se nezměnil

Po návratu domů prožil svůj pozdní fotbalový podzim na hřišti Viktorie Žižkov, ve Zličíně a v jedenáctce sparťanských internacionálů. Jen málokdy pak chyběl při ligových a pohárových střetnutích. Celá léta po skončení své sportovní kariéry zůstal stejným šibalem, klaunem, diskutérem a bavičem. Byl to člověk, který neměl nepřátele, neboť hrál a žil pro lidi.

autor: Jaroslav Pešta | 18. 4. 2017

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama