Čech na štaci v Bolívii: Mafie a příliš mnoho alkoholu. Pokyny trenéra? Zahrajte si

Přidejte si Aktuálně.cz mezi preferované zdroje na GoogluPřidat Aktuálně.cz mezi preferované zdroje

Do šesti let vyrůstal v Bolívii, vloni se tam český fotbalista Christopher Hynek na rok vrátil. Na hřišti zažil volnost a s týmem vyhrál jednu ze skupin místní druhé ligy. Zároveň poznal, co Bolivijce dost možná brzdí ve světovém rozletu. O zážitcích z exotiky vyprávěl 23letý obránce, který v mládeži reprezentoval Česko, v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

V Bolívii jste se v roce 2002 narodil. Jaký je příběh vaší rodiny?

Taťka má v Bolívii tetu a rodinu z její strany. Tehdy se tam přestěhoval, vystudoval na univerzitě psychologii. S mamkou se poprvé potkali snad někde v autobuse a postupně se poznali. Když mi bylo šest, tak jsme šli celá rodina do Česka.

Proč jste se vloni po tak dlouhé době do Jižní Ameriky vracel?

Chtěl jsem zažít něco nového, zahrát si fotbal jinde a poznat Bolívii. Tady už to byl takový stereotyp, chtěl jsem zkusit i vyšší soutěž a tam jsem hrál druhou ligu.

V Bolívii se hraje sezona v rámci jednoho kalendářního roku a s vámi šla zase celá rodina, že?

Ano, zase jsme se přestěhovali s taťkou, mamkou i sestrou. Dá se říct, že se pro mě takhle obětovali, navíc taťka chtěl, abych si v Bolívii udělal maturitu.

Proč? A to se dalo za rok stihnout?

V Česku sice mám udělanou střední školu, ale do Bolívie bych se chtěl v budoucnu vrátit a studovat na univerzitě jako taťka. Možná spíš ekonomii než psychologii, to se ještě uvidí. Každopádně maturita se za rok stihnout dala. Pomohly mi nějaké konexe, zároveň mi to ve škole šlo hladce.

Jak jste se chytil po fotbalové stránce? V prvním klubu se vám to prý nezdálo.

Taťka vybral klub ze druhé ligy, šli jsme to tam zkusit, ale bylo to hrozné. Neměli ani rozlišováky, museli jsme si sami prát a ani kvalitou fotbalu to nebylo moc dobré. Řekli jsme si, že takhle to dál nepůjde a budeme hledat něco jiného. Přes bratrance jsem se dostal do klubu Royal Pari. Znal vedoucího mužstva, zavolal mu a šel jsem se ukázat na trénink.

Jaké to bylo tam?

Je to klub poblíž největšího bolivijského města Santa Cruz de la Sierra. Spadl z první ligy a zázemí má vynikající. Povedlo se mi to, postupně jsem se prosadil do základní sestavy.

V Česku jste hrál za mládežnické reprezentace do 15 a 16 let, teď jste ale šel z dospělé úrovně čtvrté ligy v Břeclavi. Jaké je porovnání s Bolívií?

Postavou jsem tam zapadl, měřím 163 centimetrů a takových hráčů jsme měli třeba ještě pět. Bolivijci obecně nejsou moc vysocí. Jsem rychlostní typ a vyhovovalo mi, že oproti Česku to nebylo skoro vůbec taktické. Hráli jsme, jak jsme chtěli, a po rychlostní a technické stránce tam byli hráči na jiné úrovni než v Česku.

Svou skupinu druhé ligy jste vyhráli, ale nepostoupili jste, že?

Ano. Vítězové těch jednotlivých skupin pak hrají baráž o postup. To už jsem s klukama nehrál, protože jsem odletěl do Česka, a jim se postoupit nepodařilo.

Říkáte, že se hrálo skoro bez jakékoliv taktiky. Ani trenér vás příliš neusměrňoval?

Řekl, ať si zahrajeme fotbal, že na to máme a jdeme tu ligu vyhrát. (smích) Je to dané povahou tamních lidí, ale v našem klubu to navíc byli kluci, kteří už z první ligy měli něco za sebou.

Jak jste po 17 letech v Česku zapadl do úplně jiného prostředí?

Bylo důležité, že umím španělsky. Jinak by to určitě bylo těžší a dělali by si ze mě legraci. Znám to z Břeclavi, kde máme Afričany a taky to tak mají. Bez češtiny je to pro ně složitější. Překvapila mě ale tvrdost tréninků.

Spoluhráči na nich po sobě šli?

Někdy ano a zpočátku to byl šok. Na jednom z prvních tréninků přišel ostřejší skluz, borec to nerozdýchal a trochu napálil spoluhráče do obličeje. (smích) To je holt Jižní Amerika, takoví jsou. Po tréninku to ale probrali a bylo to v klidu.

Neměl jste z toho pak obavy?

I já umím ve fotbale přitvrdit, ale jinak jsem spíš mírný, mně se tohle nestalo. Na druhou stranu i kluci brali, že jsem přišel odjinud, a chovali se ke mně v pohodě. Temperament při jednom zápase naopak pořádně ukázal náš majitel.

Co udělal?

Myslím, že jsme o gól prohrávali, a on o přestávce došel s tím, že když to otočíme, dostaneme do kabiny 300 tisíc korun. Pamatuju si, jak všichni okamžitě zapnuli, začali makat a opravdu jsme to otočili. Peníze jsme pak dostali a pro mě to znamenalo, jako bych měl jednu měsíční výplatu navíc. To bylo výborné.

A jako krajní obránce jste si fotbal „bez taktiky“ užíval, ne?

V Bolívii padá hodně gólů, my jsme jich hlavně hodně dávali, hráli jsme na dva útočníky. A máte pravdu, já jsem mohl dost útočit, trenér mi dával dopředu volnost, ale zase to nebylo tak, že bych pak nemusel dozadu. Musel jsem vždycky.

Jak v Bolívii vypadají hřiště?

U nás to bylo vynikající, na profesionální úrovni. Někteří ale měli hřiště mnohem horší, dokonce se zápasy někdy domlouvaly tak, že i venkovní se hrál u nás. V tom jsme měli výhodu.

A co nadmořská výška? To je v souvislosti s fotbalem v Jižní Americe, a především v Bolívii, časté téma.

To ano, ale naše skupina se hrála v okolí Santa Cruz, což není moc vysoko. Hlavní město La Paz je o tři tisíce metrů výše, tam bych měl určitě problémy a neudýchal to.

Bolivijská reprezentace díky tomu doma čas od času překvapí favorita, vloni porazila Brazílii.

Je to tak, kdysi v La Pazu smetli Argentinu s mladým Lionelem Messim. Dali jí 6:1.

Jak lidé v Bolívii obecně vnímají fotbal?

Ohromně je to bere, je to pro ně jako náboženství. I fandění je tam na úrovni, křičí se, bubnuje. Na ulici pořád vidíte, jak kluci hrají, jak si jdou zakopat. Bohužel je v zemi ve větší míře chudoba, ale když děti nemají doma počítače, tak aspoň chodí ven.

Říkáte, že fotbal je i v Bolívii náboženstvím, ale národní tým mimo občasná překvapení dlouho žádný úspěch neměl. Čím to je?

Ta nadmořská výška hraje roli na obě strany. Bolivijci doma třeba občas proti favoritovi vyhrají, ale pak je pro ně obrovská změna hrát jinde, nezvládají to. A musím říct, že tam fotbalisté hodně pijí, pořád si něco dávají.

I na profesionální úrovni?

Ano, je to i mezi profíky, ale hlavně v našem týmu jsem to viděl. Po výhře jsme třeba grilovali, vypilo se spoustu piv a někteří to s tím doopravdy přeháněli.

Jak jste poznal Bolívii mimo fotbal?

Tím, že jsem se v zemi narodil a mám bolivijské kořeny, bylo to pro mě v pohodě. Rychle jsem si zvykl, nic pro mě nebylo cizí, s rodinou to navíc bylo o to lehčí. Cítil jsem na sobě, jak jsem po příletu tam ožil.

Často se o Bolívii říká, že stojí pořád docela mimo proces globalizace. Poznal jste ji jako specifickou zemi?

Život obyčejných lidí je tam takový klidnější než v Česku, lidé jsou takoví pohodáři. V Česku mám pocit, že hlavně když je zima, tak se někteří chovají divně, zato Bolivijci některé věci vůbec neřeší. Mají je doslova u zadku. (smích) A hlavně se mi na té zemi líbí, že je tam pořád teplo.

Občas je tam ale nebezpečno, ne?

Jasně, politická situace je v Bolívii horší. Do života tam hodně promlouvá mafie, v tomhle to není moc dobré. Občas bývá v některých městských zónách nebezpečno. Člověk si musí dávat pozor, aby mu něco neudělali, něco neukradli. Nejhorší to mají cizinci, kteří jsou třeba blonďatí. Hned na první pohled je vidět, že jste odjinud a hrozí vám nějaké okradení.

Proč jste se s rodinou po roce zase vrátili do Česka?

To rozhodování bylo tak padesát na padesát, ale rodiče od taťky jsou už staří. Vraceli jsme se hlavně kvůli tomu.

Muselo vás ale mrzet, že po titulu ve vaší skupině druhé ligy jste si baráž o postup už nezahrál.

To mě samozřejmě mrzelo, ale když bych už třeba nikdy neviděl babičku s dědou, byl bych ještě smutnější.

V Česku zatím pokračujete znovu ve čtvrté lize v Břeclavi?

Ano, myslím, že jsme s Břeclaví na dobré cestě. Mimo fotbal jezdíme s taťkou pracovat do Rakouska, sbíráme jablka nebo děláme na vinohradech. Co bude dál, to se uvidí časem, ale nějaké osobní ambice směřuju k návratu do Bolívie, kde mi to doopravdy vyhovovalo. Občas si s vedoucím mužstva Royal Pari voláme a vím, že by o mě měli zájem.

Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?

Přidat jako preferovaný zdroj