Co jste dělali, když jste téměř hodinu čekali v kabině, až se počasí umoudří?
Musím říct, že kluci byli skvělí. Obě kabiny chtěly hrát. Kluci říkali, že to nevadí, že prší. Museli jsme počkat kvůli bleskům, až se přežene bouřka.
Jak se podle vás rozlučka vyvedla?
Užil jsem si to, byl to moc pěkný zážitek, i když to trochu zkazil liják. Tím víc bych chtěl poděkovat lidem, muselo to pro ně být těžké tam zůstat v takové průtrži mračen a hodinu čekat na začátek zápasu. Co jsem mluvil s klukama z obou kabin, tak to pro ně bylo hezké. Všichni jsme si to užili podle plánu.
Byl moment, kdy dal váš syn gól, jedním z těch nejemotivnějších zážitků rozlučky?
Určitě. Když tam se mnou byl můj kluk i moje rodina, která mě po celou kariéru podporovala, bylo to hezké. Pro mě ten den měl všechno, co mít měl. Byl to nádherný zážitek.
Ukázal jste synovi, jak se hraje proti světovým hvězdám. Co on a fotbal?
Vůbec ho do ničeho netlačím. Je pravda, že fotbal ho začíná bavit víc a víc. Občas za mnou přijde, že si chce jít zakopat. Já ho do toho vůbec netlačím. Nechám na něm, ať si sám vybere, co bude dělat. Když bude chtít hrát fotbal, super. Když ne, vůbec na to netlačím.
Co vám probíhalo hlavou, když jste šel do středového kruhu mluvit k fanouškům?
Byl jsem dojatý. Byly tam dva tři momenty, kdy mě to trošku tahalo. Třeba když jsem šel kolem pana trenéra Brücknera a viděl jsem, že taky bojuje. (smích) Byl jsem dojatý. Co jsem říkal, jsem myslel vážně. Vážím si toho, že co před 20 lety začalo tady, jsem mohl symbolicky na stejném místě zakončit.
Myslel jste na to, že je to opravdu naposled? Vybavila se vám nějaká vzpomínka na kariéru?
Nemůžu říct, že mi to šlo hlavou. Měl jsem ji naopak poměrně čistou a užíval jsem si ten moment. Musím říct, že je to trošku zvláštní u mě. V kariéře jsem si pěkné momenty moc užívat nedokázal. Možná i proto, že jsem věděl, že to bylo naposled, tak jsem si to hrozně užil.
Když jste viděl výkony některých bývalých spoluhráčů z národního týmu, neříkal jste si, že je zkusíte přivést na Spartu?
Už na hřišti jsem říkal Honzovi Kollerovi, že takhle jsem ho nikdy hrát neviděl. Škoda pro něj, že to přišlo tak pozdě. (smích)
Když se přihodila penaltová situace, co jste si tam říkali s hráči na hřišti?
Že to byl jasný faul. Fabregas mě nestíhal jako vždycky, tak musel vzít za brzdu. Už moc nevím, co jsme si říkali. Rozhodně jsem Lehmanovi neříkal, aby mi to pustil. Jens by nikdy nic takového neudělal, což jste mohli vidět.
Neříkal jste si ve chvíli, kdy se rozpršelo, že energie, kterou jste do přípravy rozlučky vložil, přijde vniveč?
Říkal. Když jsme viděl prchající lidi a co si musí zkusit, tak mi to blesklo hlavou. Pak se začaly objevovat názory, že to je znamení a nemám končit. To jsem zavrhnul asi po sedmi minutách na hřišti. (úsměv) Šlo hlavně o lidi, kteří museli být v dešti takovou dobu. Děkuju jim.
Ivan Hašek chválil váš klid na hřišti. Obecenstvo na vás nikdy nepískalo. Máte recept, jak si udržet klid a emoce vypustit někde jinde?
Naopak. Já jsem se naopak vybouřil vždycky ve fotbale, i když to úplně nevypadalo. V Dortmundu jsem dostal dvě červené karty za oplácení. Tím jaký fotbalista jsem byl, jsem se snažil emoce neukazovat. Kdybych soupeři ukázal, že mi něco vadí, tak bych prohrál a soupeř by toho využil. Kariéra mě naučila zachovat chladnou tvář a skrýt slabiny před soupeřem.
