Na trénink v pět ráno, fanoušci jako děti. Bokša líčí, co čeká Kúdelu s Krmenčíkem

Stanislav Hrabě Stanislav Hrabě
3. 7. 2022 11:42
Ondřej Kúdela a Michael Krmenčík budou působit v daleké Indonésii, pro české fanoušky po fotbalové stránce exotické a neprobádané zemi. Zkušený trenér Milan Bokša ji však poznal. V letech 1989 až 1991 v ní působil jako asistent Josefa Masopusta u olympijského výběru.
Michael Krmenčík a Ondřej Kúdela
Michael Krmenčík a Ondřej Kúdela | Foto: ČTK

Překvapilo vás, že si Kúdela a Krmenčík vybrali pro své další působení Indonésii?

Překvapilo, protože podmínky, které za mého působení v této zemi měly prvoligové kluby, neodpovídaly profesionálnímu zajištění. Především kvalitou povrchů: jako hráč bych na takových terénech hrát nechtěl. Tréninkové zázemí pak bylo vysloveně nedostačující. K mistrovským zápasům kluby hodně využívaly národní stadion v Jakartě pro sto tisíc diváků, který pochopitelně trpěl. Uplynulo však třicet let, určitě se to výrazně zlepšilo. Manželka se byla do Indonésie podívat před dvanácti lety, některá místa, kde jsme se pohybovali, ani nepoznávala.

Místní fanoušci však fotbal milují. Potvrdíte to?

Jejich oddanost mě až překvapovala. Přestože je to ze světového měřítka chudší země, na fotbal chodili. Dvacet tisíc diváků na zápas nebylo nic neobvyklého. Nevím, kolik vzhledem k jejich životním nákladům představovalo vstupné, ale muselo být nízké, aby si ho mohli dovolit. Na stadionech neměli žádné velké pohodlí, ochozy většinou ke stání, ale fotbal měli rádi.

Byli hodně nároční?

Měli až neskrývanou radost z každé akce, která se povedla. Připomínali mi malé děti. Jako když Sparta proti Glasgow Rangers směla pustit na stadion jen mládež, taková bývala atmosféra. Nadšení, tleskali, skandovali. Bavili se. Žádné násilí, byla to pro ně zábava.

Mají se čeští hráči bát podmínek pro soukromý život?

Pro nás to byla tehdy absolutně neznámá oblast, hodně jsme se toho obávali. Josef Masopust využil možnost, aby se přijel napřed podívat. Když se vrátil, veškeré obavy rozprášil. Řekl, že zabezpečení pro naši činnost, tedy hlavně ubytování pro rodinu, bude v pohodě, vlastně hodně nadstandardní v porovnání s tím, na co jsme byli zvyklí u nás, když jsme přijali nějaké angažmá mimo domov. Lékařské služby, škola pro děti, bydlení, nemocnice, všechno bylo na špičkové úrovni.

Oba české fotbalisty v klubu povede německý oborník Thomas Doll. Vypovídá to o něčem?

Milan Bokša, fotbalový trenér, metodik a funkcionář
Milan Bokša, fotbalový trenér, metodik a funkcionář | Foto: David Sedlecký, CC BY-SA 4.0, Wikimedia Commons

To vidím jako důkaz velkého pokroku, když si klub může dovolit takového trenéra. Určitě došlo ke zlepšení i v zajištění podmínek pro přípravu, tehdy byl nedostatek hřišť a jejich kvalita největší průšvih pro indonéský fotbal. Jak tohle nemáš, nelze jít kupředu. A pak musí hráče někdo odborně vést. Tehdy svaz zaplatil několika místním trenérům kurzy v Anglii, ale zahraniční trenéři v klubech nepůsobili. My byli výjimka - u olympioniků. Tohle je zásadní kamínek, aby šla úroveň soutěže nahoru.

A co klimatické podmínky? Dá se v Indonésii dýchat?

Obrovskou výhodou je, že celý rok se teplota pohybuje mezi třiceti a třiatřiceti stupni. Stačí vám tričko, kraťasy, víc nepotřebujete. Například v Kuvajtu, kde jsem také působil (1999-2000 Kazma SC), je v zimě chladno, musíte mít bundu, tepláky. A v létě zase ukrutné horko, padesát ve stínu. V Indonésii je vhodné trénovat brzy ráno nebo k večeru, kdy zapadá slunce. Na to také nejsou čeští fotbalisté zvyklí. Ráno jsme na trénink odjížděli v pět hodin. Navíc vadí silné deště, které také mohou ovlivnit přípravu.

 

Právě se děje

Další zprávy