reklama
 
 

Bicana nezlomili. Tajemství o Himmlerovi a válka s Čepičkou

24. 9. 2013 5:00
Josef Bican by se ve středu 25. září dožil 100 let. Syn Ivan na něj vzpomíná jako na skvělého fotbalistu i muže, jehož sebezrůdnější režim nezlomil

Praha - Zastavili se na kraji stavební jámy a pozorovali chvíli svalnatého chlapíka se širokými rameny, jak v poledním parnu porcuje zeminu krumpáčem.

"Tak soudruzi, takhle teď u nás kope Bican," vysmál se jejich průvodce ponížení "prominenta buržoazního sportu" - a šli dál.

Když v roce 1937 přestupoval z Rapidu do Slavie, dostal na ruku 150 000 korun. Za to se tenkrát daly pořídit tři vily. Odměnil se za to Slavii góly, stovkami gólů.

A komunisti se mu pak "odměnil" rolí nádeníka. Ale stejně ho nezlomili. Stejně jako pár let před nimi nacisti.

Josef Bican by se ve středu 25. září dožil sta let. Spolu s Josefem Masopustem a Pavlem Nedvědem je jednoznačně největším českým fotbalistou všech dob. Podle mnohých vůbec nejlepším ze všech.

Ale kromě uchvacujících střeleckých statistik se k Bicanovu jménu váže i velký životní příběh.

Příběh slavného muže, s nímž smýkaly pohnuté dějiny poloviny minulého století tak zprudka, že by to se ctí ustál málokdo. Asi to zní hodně pateticky, ale je to prostě pravda: "Pepi" Bican svými životními zkouškami prošel tak hrdě, že si se zlem tohoto světa prostě nezadal. I když to znamenalo hrozbu šibenice nebo ten krumpáč.

Nabídli mu, ať veřejně podpoří komunistický režim, že ho pak nechají být. Tak raději zůstal nádeníkem a šel do holešovického přístavu vykládat z vagonů kamení.

"Táta mi říkával: Ivane, všichni jsme jen lidi. Všichni chybujeme. Ale jsou věci, které prostě nikdy nesmíš překročit. Jinak se z chybujícího člověka stane svině," vzpomíná na svého slavného otce Ivan Bican, který u příležitosti bicanovského jubilea poskytl deníku Aktuálně.cz obsáhlý rozhovor.

Do Itálie nešel. Kvůli strachu z komunistů

Vy jste byl tenkrát teprve v povijanu, ale jistě se pak o tom u vás mluvilo: V roce 1947 měl váš otec nabídku odejít do Juventusu Turín. Odmítl, zůstal v Praze, proč?

"Svoji roli tenkrát sehrála velká ironie osudu. Lidé z vedení Slavie, co měli kontakty u vlády a tak, všichni tátovi říkali: Pepíku, jen ne do Itálie, tam to co nevidět vezmou do ruky komunisti. No a dopadlo to trochu jinak... Druhým důvodem, proč tehdy táta Juventus odmítl, byla starost mojí matky, že bychom s bratrem nevyrůstali doma, nenaučili se česky a tak podobně."

Viděl jste někdy tátu s balónem na noze?

"Já se narodil v roce 1946, takže jsem ho pak chvíli zažil spíš jako trenéra, nějaký čas jsem pod ním jako mladičký dorostenec trénoval na Kladně. Jemu bylo zhruba padesát let, ale kdyby sám trénoval 50 procent objemu, co my, tak mohl normálně hrát ligu i v těch padesáti. Co ten uměl s balonem ve čtverci... To jsme se kolikrát všichni zastavili a jen se tomu nevěřícně smáli, to vám prostě nešlo na rozum, co on uměl."

Co si z toho vybavíte?

"Pamatuju si, jak jsme s Pepíkem Kadrabou stříleli v běhu, na těžkém terénu, na škvárovém hřišti. A Kadraba střelu asi dvakrát pokazil, tak za ním táta šel a povídá mu: Pepo, poslouchejte, vy jako hráč národního mužstva přece nemůžete střílet takhle. A Kadraba na to: Ale trenére, na tomhle terénu, to se nedá... A táta: Víte co, Pepo, tak mi to hoďte na levou. Prásk, rána k tyči. A teď na pravou. Bum, do opačného rohu. Nádhera. To máte stejné jako s vynikajícími malíři nebo hudebníky, ti nejúžasnější z nich jsou taky trochu mimo tenhle svět. A táta to tak měl s fotbalem."

Jak si váš otec vážil Maradony nebo Pelého?

"Maradonu, toho nebral, tam se mu nelíbil jeho charakter. Ale Pelého stoprocentně. Nebo takový ten německý tým s Maierem v bráně, s Beckenbauerem, ty uznával. Velcí hráči si velmi váží jeden druhého."

Dívali jste se spolu na fotbal?

"Jeden z největších zápasů fotbalu sehrály spolu ve finále Poháru mistrů Benfica a Real Madrid, skončilo to tenkrát 5:3, Puskás dal hattrick a i Eusébio zářil. Úžasný zápas. A pamatuju si, i když už jsou to léta, jak mi táta povídá: Ivane, kdybych já tak měl to štěstí a hrál s takovými hráči! A já mu povídám: Proč tati?"

A on?

"Protože to bych pak byl ještě lepší. Jen se na ně podívej, ti umí kopat jeden jak druhý, když jdeš do ulice, tak to tam stoprocentně máš! Ti lidi, co tátu nemuseli, o něm říkali, že je slavoman a neuznával nikoho kromě sebe. To není pravda. On jen rozlišoval kvalitu hráčů. Máte fotbalisty průměrné - a k nim měl slabší hodnoticí kritéria. A máte fotbalisty ze špičky - a na ty on byl přísnější, od nich očekával víc."

Měl to tak i sám vůči sobě?

"Rozhodně. On přesně věděl, která jeho přihrávka byla nedostatečná a že ji musí dát příště líp. Ale neměl moc rád taková ta kouzla s balonem. V tom byl stoprocentně racionální. Říkal: Lidi rádi vidí jesle, ale když dáš tři čtyři góly, tak to uvidí ještě radši, z toho se zblázní, protože fotbal je o gólech. A takhle to měl on, Di Stéfano i u nás pak Nedvěd."

Himmler: Jenom jednou, Herr Bican!

Vážíte si otce víc jako fotbalisty, nebo jako člověka?

"To je jednoduché, jako osobnosti, člověka. Nejdůležitější není být největším fotbalistou nebo houslistou, ale zůstat slušným člověkem i za těch okolností, kdy vám to přináší problémy. A to táta dokázal jak za nacismu, tak za komunistů."

Čím si vysvětlujete, že mu za války prošel fakt, že odmítl říšské občanství?

"Když to tenkrát táta udělal, tak měl obrovský strach, říkal mi, že čtrnáct dní čekal, až zazvoní zvonek a před domem bude stát černé auto. Ale pak po letech jel jednou do Německa a tam se znovu potkal s tím člověkem, kterého tenkrát s tím říšským občanstvím v pražském Lucerna baru odmítl."

V knize Josefa Pondělíka "Bican - pět tisíc gólů" se píše, že to byl Rudi Grammlich, bývalý hráč Frankfurtu a německé reprezentace.

"To je možné, jméno už nevím. Ale tenhle člověk mu pak řekl, že se to řešilo u Himmlera."

Tak o tom se v knihách o vašem otci nic nepíše, povídejte.

"Tenkrát v tom Lucerna baru chtěli po tátovi, aby přijal říšské občanství a vstoupil do NSDAP, že ho führer udělá trenérem třetí říše a nikdy mu to nezapomene. A táta na to odpověděl: Můj táta byl Čech, a kdybych to udělal, tak by se musel v hrobě obrátit. A sebral se a odešel. No a pak se klepal strachy, protože za něco takového mohl být provaz nebo kulka."

A proč nebyla?

"S tím chlapíkem z Lucerna baru se táta potkal za pár let v západním Německu, Slavii tam hlídala Státní bezpečnost, ale recepční tátovi podstrčil lístek se vzkazem, a tak se ti dva potajmu setkali. A tenhle chlapík, co ho soudili jako válečného zločince, ale už ho mezitím zase pustili, vyprávěl tátovi, jak se tahle věc řešila u Himmlera (říšského ministra vnitra)."

Vyprávějte.

"Himmler prý tehdy tomu chlapíkovi v Berlíně řekl: Ten tvůj génius z Prahy, ten se teda ukázal. A on na to: Víš, on je na hřišti génius, ale v životě je to holt takový "kuku", no. A Himmler se prý smál a povídá: My tady taky takového génia máme, my to známe. A myslel Hitlera. A nějaký důstojník tam prý začal vykřikovat, že je to zrada. Himmler ho ale usekl, že jeho se na nic neptal -  a tomu chlapíkovi z Lucerna baru pověděl: Vyřiď Bicanovi, že je to naposled, co mu něco takového tolerujeme. Měl štěstí, že to neřekl na veřejnosti, jenom před našimi lidmi, ale řekni mu: Jenom jednou!"

Váš otec byl zjevně člověkem, o kterého se mocní zajímali. Obzvlášť spadeno prý na něj měl Gottwaldův zeť, generál Čepička. Kvůli jeho proslovu otištěnému v Rudém právu, že Bican je buržoazní živel a idol reakcionářů, musel váš otec opustit Slavii?

"Tenkrát ještě ne, o pár let později. Ale Čepička byl úhlavní nepřítel naší rodiny. A když se zpráva o tom proslovu k tátovi dostala, tak z toho dostal horečky, bál se, že ho zatknou, měl malé děti, šílené trauma. A do toho přijeli komunisti ze Slavie: Soudruhu Bicane, musíte hrát, protože po Praze se rozkřiklo, že jste zatčen. Tak táta radši nastoupil, aby se lidem ukázal."

Na komunisty nenadával. Měl úroveň

A jak to bylo s tím odchodem ze Slavie?

"On poprvé odešel v roce 1948, když musel do Vítkovic."

Prý vám hrozili, že když tam nepřestoupí, seberou vám holešovický byt.

"I takové věci tam byly. Do Slavie se pak z Vítkovic přes Hradec vrátil v roce 53 a tři roky nato se jim ho už podařilo smést úplně. To zařídil nějaký Holeček, tenkrát předseda Slavie, pak ho komunisti sami zavřeli za rozkrádačku. Ale podařilo se mu tenkrát sehnat dva lidi, jeden už je mrtvý, druhý ještě žije, ale nebudu ho jmenovat. A ti dva se nechali překousnout, šli před nějakou komisi a tam řekli, co komunisti potřebovali slyšet. Že táta je nesocialistický typ, pozůstatek buržoazního člověka, že nemá rád mladé, blablabla. A Slavia dala tátu pryč."

A pak?

"Komunisti zařídili, že nikde nemohl dostat práci. Chvíli dělal trenéra v Brně, Příbrami, Liberci... Vždycky se ozval někdo z fotbalové asociace, že Bicana musí okamžitě propustit. A pak nemohl sehnat práci ani jako nádeník. Chtěli to na něj ušít tak, že nebude pracovat a oni mu napaří paragraf příživnictví. Pak se jim ale zalíbila ta myšlenka, že bude dělat kopáče a lidi se tam na něj budou chodit dívat..."

Jak to nesl? Nadával doma na komunisty?

"Vulgární slova táta používal velmi výjimečně. Nikdy jsem od něj neslyšel, že by řekl třeba svině komunistický nebo kurvy jedny. A nikdo by se mu nemohl moc divit. Ale on se k tomu nikdy nesnížil. Já vám to povím ještě jinak."

Jen do toho.

"Otec dělal nádeníka s krumpáčem, jeho velký spoluhráč Vlasta Kopecký pomocníka u pokrývačů... A potkávali se často v Holešovicích tam, kde je teď Loko Vltavín, hrávali tam za starou gardu a pak si dali pivko. A i když měli nějaké to v sobě a už byla nálada, nikdy jsem od těch lidí, přestože byli mezi svými a nemuseli se tam bát něco říct, nikdy jsem od nich neslyšel ani jedno slovo vyřčené sprostě nebo agresivně. Oni prostě měli svoji úroveň. A já jsem v tom byl vychovaný. Na pohřbu své matky jsem proto řekl, že Slavia Praha byla a měla by být vlastenecký klub a klub slušných lidí. Což je v souvislosti s dnešní Slavií bohužel věc postavená na hlavu..."

Proč Ivan Bican odmítl slavit 100. výročí narození svého otce společně se Slavií? Co vyčítá Aleši Řebíčkovi a jak vysvětluje svůj proměnlivý vztah k němu? A kolik gólů vlastně jeho otec vstřelil? Víc než Pelé? Proč si jeho syn myslí, že ho historici okradli? To vše čtěte ve druhé části rozhovoru s Ivanem Bicanem, právě zde.

Otec a syn Bicanové

Otec a syn Bicanové


Kdo byl Josef Bican

Narodil se ve Vídni 25. září 1913. Spolu s Pelém a Uwe Seelerem nejlepší fotbalový střelec 20. století. Ligový král střelců 1x v Rakousku, 11x v Československu. Hrával za Rapid, Admiru, Slavii, Vítkovice, Hradec Králové a znovu Slavii. Vyhrál se Slavií 6x ligu, 1x Středoevropský pohár. Na MS 1934 hrál za Rakousko, posléze reprezentoval Československo. Vstřelil 643 ligových gólů, celkem podle různých odhadů vsítil za svůj život 4500-5000 branek.

Kdo je Ivan Bican
Druhorozený syn fotbalisty Josefa Bicana. Jeho starší bratr Josef žil v Belgii a již zemřel. Ivan Bican se v roce 1987 vystěhoval přes Rakousko do USA. Studoval tam kriminalistiku, žil v Chicagu, nyní v Las Vegas, odkud přijíždí do Prahy

Facebooková stránka autora: Luděk Mádl - Aktuálně.cz

autor: Luděk Mádl | 24. 9. 2013 5:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama