Praha - Někdo v kariéře nastřílí desítky gólů, jiný stovky. U něj a pak už jen u hrstky dalších vyvolených se ovšem góly počítají na tisíce. Josef Bican díky tomu patří mezi legendy světového fotbalu. Ale co o něm vlastně víme? Vlastně jen to, co se objevilo v oficiálním životopisu "Josef Bican - Pět tisíc gólů" od Josefa Pondělíka.
"Ale některé věci jsou tam zkreslené nebo zamlčené," namítá spisovatel Vladimír Zápotocký, jeden z nejstarších žijících členů spolku staroslávistů.
Pojďme tedy spolu s ním nahlédnout do oněch dosud poloskrytých stránek Bicanovy osobní historie. Tak, jak je uchovaly staré slávistické ročenky nebo paměť Bicanových vrstevníků. Právě odtud Zápotocký své informace čerpal. A samozřejmě také z četných osobních setkání se samotným Josefem Bicanem.
My už tu možnost nemáme. Zeptat se jeho samotného na válečná léta, kdy podle Zápotockého vykupoval od nacistů život rozhlasového reportéra Josefa Laufra, nelze. Stejně tak na výpravu do Jižní Afriky, po které ho soudruzi poslali k lopatě. Dvanáctého prosince to bylo totiž už třináct let, co Josef Bican zemřel.
"Bicanovy zásluhy nemůže nikdy nikdo umenšit," říká Vladimír Zápotocký. "Ale některé věci se uvádějí v trochu jiném světle, než by odpovídalo skutečnosti. Tak třeba jeho příchod do Slavie..."
Jak tedy vypadal podle vás?
"Podstatné bylo, že noví spoluhráči zprvu Bicana po jeho příchodu z Vídně v roce 1937 nevítali zcela nadšeně. Spolu s ním totiž přišla i řada změn. Bican si v první řadě vyjednal, že veškeré informace o tom, kolik vydělává, budou důvěrné. Předtím bylo zvykem, že hráči věděli, jak se třeba rozdělují peníze za zápas. Od Bicanova příchodu se o tom mlčelo. I kvůli tomu měl Bican zprvu chladný vztah třeba se spoluhráčem z útoku Vlastou Kopeckým. Časem si ale k sobě cestu našli."
A co Bicanův osobní život?
"Z těch oficiálních životopisů se tak trochu vytratilo jeho první manželství. Bican si vzal skutečnou krasavici, ale jejich štěstí netrvalo dlouho, zemřela už rok po svatbě. A z toho svazku zůstal syn Pepík, kterého pak vychovávala babička v Sedlici u Blatné. Pak se Josef Bican oženil podruhé a vzal si Jarmilu, sestru spoluhráče Luky. S ní pak měl syna Ivana."
Návštěva z Frankfurtu
Z éry okupace se často zmiňuje scéna z Lucerna baru, kde měl Josef Bican navzdory zástupu hajlujících Němců a jejich přisluhovačů odmítnout nabídku říšskoněmeckého občanství a start za tým hitlerovské reprezentace.
"Je pravda, že tuhle nabídku Bican dostal a srdnatě ji odmítal. Zdůvodňoval to právě smutkem po úmrtí své první manželky. Ale tak, jak je ta scéna tradičně popisovaná, se v tom Lucerna baru nikdy neudála."
Proč myslíte?
"Nabídku hrát za tým Velkoněmecké říše měl Bican od Rudiho Gramlicha. Ti dva se znali už před válkou, díky fotbalu, Gramlich patřil mezi nejlepší německé hráče, nastupoval za Eintracht Frankfurt. Ale pak vstoupil do NSDAP a do jednotek SS. Od Goebbelse dostal trenér Sepp Herberger a spolu s ním právě Gramlich za úkol, aby sestavili tým Velkoněmecké říše, který by ji reprezentoval na MS 1942. Hostit ho totiž mělo právě Německo."
A do toho týmu tedy lákali Bicana?
"Ano, Gramlich jezdil do Prahy velmi často. Jednak proto, že obdivoval hru Slavie, jednak kvůli jisté půvabné atletce, které se pak posléze narodily dvě jeho děti. S Bicanem si Gramlich tykal. A apeloval na něj průběžně, aby vstoupil do toho německého týmu, podobně jako Vídeňák "Bimbo" Binder nebo Polák Ernest Wilimovski. Jenže Bican odmítal a argumentoval tím, že drží smutek za zesnulou manželkou. A Gramlich to akceptoval. Navíc se ten šampionát nakonec zrušil a tým Velkoněmecké říše byl rozpuštěn. Podle všech informací, které o tom mám, proběhlo všechno tak, jak jsem popsal. Nikoli tedy na bázi nějaké přímé a dramatické konfrontace v Lucerna baru. Každopádně to nic nemění na tom, že Bican zmiňovanou nabídku dostal a že ji odmítl. To je podstatné a na tom se nic nemění."
Válka a okupace, to bylo období, které odhalovalo charaktery. Jak to vypadalo ve Slavii?
"To bylo různorodé. Na jednu stranu v ní fungovali lidé jako třeba bratři Ogounové, kteří měli napojení na exilovou vládu v Londýně. Vždyť i Edvard Beneš byl před válkou členem Slavie. Zároveň se však v řadách Slavie našli také udavači, kteří poslali na popraviště cyklistu Vojtěchovského nebo atleta Rošického. A také se tam našli lidé, kteří zachránili před koncentrákem několik lidí židovského původu, mezi nimi sportovního reportéra Josefa Laufera. Podle toho, co vím, pomáhal Bican s vyjednáváním, aby se u nacistů tyhle životy vykoupily. A svou roli v tom hrál právě jeho kontakt s Gramlichem."
Vysoká hra: Peníze, nebo život
Jak to fungovalo?
"Ve stylu: Peníze, nebo život. Někteří lidé z vedení Slavie navázali kontakt se skupinou vlivných nacistů, kteří v tomto ohledu takzvaně jeli na sebe. A svou roli v tom hrál podle všeho i Gramlich. Do mrtvých schránek se ukládaly peníze a šperky. A druhá strana pak uměla zařídit, že se na některé případy, řekněme, nekladl takový zřetel jako na jiné."
A Bicanova role v tom příběhu vypadala tedy jak?
"Ty cennosti do mrtvých schránek pochopitelně vozil někdo jiný, ale Bican sloužil jako garant těch záležitostí. A jako finanční jistina. Vždyť on měl v té době příjmy větší než předseda vlády, srovnatelné s Vlastou Burianem. Laufera se tímto způsobem podařilo zachránit, podobně jako třeba hokejistu Loose, později místopředsedu Mezinárodní hokejové federace. Bican se mi pak několikrát zmínil, že ho mrzelo, když mu Laufer za to, co se pro něj udělalo za války, nikdy veřejně nepoděkoval."
Po válce se pak v Československu brzy dostali k moci komunisté. A tady se zase traduje příběh, jak soudruzi ukazovali do stavební jámy na chlapíka s krumpáčem se slovy: Vidíte, tady teď u nás kope Bican.
"U krumpáče Bican opravdu skončil, jenže až poté, co komunisty definitivně naštval průšvihem spojeným s návštěvou Jihoafrické republiky. Ale to bylo až v roce 1956."
A předtím?
"Komunisté se rozhodli, že ke dnu pošlou dva buržoazní kluby, fotbalovou Slavii a hokejové LTC. A největší hvězdy obou sportů odsud poslali do proletářských klubů, takže Bican šel do Vítkovic a hokejista Zábrodský do tehdy druholigové Sparty."
Ale ve Vítkovicích, ani potom v Hradci Králové si Bican nepobyl dlouho...
"Svoji roli hrál fakt, že kam Bican přišel, tam vyžadoval dva platy. A s tím býval problém. V Hradci pak na Prvního máje navíc vlezl do průvodu, a když byl před hlavní tribunou, tak schválně povystoupil z řady, aby byl nepřehlédnutelný. Lidi začali skandovat jeho jméno a soudruzi byli na mrtvici. Tak ho vzápětí vyhodili."
Interview, které už mocní nevydýchali
To už byl dost velký průšvih, ne?
"Bicana tenkrát zachránil Emil Seifert, trenér, který za protektorátu získal se Slavií čtyři tituly. Osobně se vypravil za ministrem obrany Čepičkou a vyprosil pro Bicana, aby se směl vrátit do Slavie. A udělal pro něj ještě jednu věc. Aby mohl Bican dostávat ty své dva platy, tak mu uvolnil místo trenéra a sám šel k žákům. A tak se mimochodem přihodilo, že se pod tímhle slavným trenérem začal tenkrát na svou velkou kariéru připravovat třeba i Franta Veselý."
A jak to tedy bylo s tou cestou do Jihoafrické republiky?
"Československá vláda tehdy dělala s Jihoafričany tajné obchody, které souvisely s atomovým výzkumem a diamanty. Pro ten byznys potřebovali nějakou krycí operaci a na to se dobře hodilo fotbalové turné. Za tímhle účelem a navíc do téhle problematické destinace nemohli poslat třeba Duklu, výstavní klub režimu, tak tam poslali Slavii. Všechno bylo fajn, ale problém nastal při zpáteční cestě, při mezipřistání v Bruselu."
Co se stalo?
"Na letišti se objevil reportér Svobodné Evropy, někdejší slavný hokejista Pepík Maleček. A udělal tam s Bicanem rozhovor o tom, co viděl v Jižní Africe. Zeptal se ho třeba, jestli je tam rasismus. A Bican na to, že tam černí kluci normálně hráli fotbal a podávali míče. A po otázce, jak se českoslovenští komunisté ve výpravě srovnali s apartheidem, si Bican pustil pusu na špacír a pravil: Ale prosím tě, ti vezli tolik šperků, že to museli poslat lodí, protože letadlo by s tím nákladem ani nevzlítlo."
A to už asi bylo moc, že?
"Ten rozhovor se odvysílal, soudruzi v Praze si ho poslechli - a Bican musel nejen ze Slavie, ale i k té lopatě. Když ho pak po čase zase pustili k fotbalu, tak směl trénovat jen týmy ze spodních příček tabulky, třeba Kladno nebo Liberec. Až v roce 1969 ho pustili do belgického Tongerenu."
