Kde se zrodil sen startovat na Dakaru?
To se se mnou táhne už odmalička, kdy jsme na Dakar koukali v televizi. Pak jsme získali modely z Monti Systému, hlavně ty Tatřičky. No a teď jsem tady.
Jak se zrodil váš start v letošním ročníku Rallye Dakar?
Jsem tady díky Martinu Kolocovi (šéf stáje Buggyra, pozn. red.), protože jsme kamarádi. Před třemi lety jsem dostal šanci pro Buggyru testovat. Pak přišel covid-19 a už jsem si myslel, že jsem o svoji šanci přišel. Ale loni se naskytla možnost, že bych mohl jet. Byli jsme na testech v terénu ve Strašicích, pak v Polsku a Maroku. No a jsem tady.
Co člověk potřebuje k tomu, aby si svůj sen o Rallye Dakar opravdu splnil a mohl tady startovat?
Tak asi hodně štěstí, dobrýho kamaráda. Buggyra mi dala šanci startovat, sám jako jednotlivec bych to asi nedal.
Jaká byla vaše příprava na debut?
Od května, kdy jsme byli s Martinem (Kolocem) na motorkách a tam se to upeklo, jsem chodil třikrát až čtyřikrát v týdnu. Mám tady svého trenéra, který mi pomáhá s cviky na krk a páteř, které jsou za volantem hodně namáhané. Potom jsme jeli Baju v Polsku a po ní vyrazili do Maroka. Tam jsem si zkoušel písek v dunách. Dva týdny před Dakarem jsme byli s Martinem a Buggyrou ještě v Dubaji, tam jsme taky trénovali ještě na písku.
Jaké byly vaše pocity v prvních kilometrech v Tatře a pak i na Dakaru?
První jízda mě hodně překvapila. Má velký výkon. S náklaďáky jsem jezdil odmlada, ale v závoďáku máte spoustu adrenalinu. Start na Dakaru je úplně něco jiného, auto musí vydržet. Na startu jsem cítil velkou nervozitu. Právě jsem si plnil celoživotní sen. Bylo to konečně ztělesnění toho, co jsem chtěl.
Potily se vám v té chvíli ruce?
Potily se z nervozity. Ale pak, když jsme odstartovali, už jsme prostě jeli.
Brzy po startu přišla hned dvouetapa Chrono48. Jaké to bylo pro jezdce coby nováčka?
Chrono48 bylo něco úplně jiného, než jen další etapa. Než přišly duny a začalo se stmívat, tak jsem si uvědomil že v tomhle terénu ještě nejsem tolik zdatný. V Maroku jsem kamion převrátil, takže z nich mám samozřejmě respekt.
Věděl jsem, že větší část dun pojedu za tmy, abych vůbec byl v nějakém závodě. Přečkat tu noc bylo hrozné. Ale nakonec jsme to dali. Druhý den nás potkaly ještě další duny, a tam jsme si nadělali asi největší ztrátu. Zakopali jsme se hned dvakrát. Písek je v každém úseku jiný, tady jsou důležité zkušenosti.
Jak těžkou zkouškou pro posádku i techniku byla maratonská etapa?
Maratonská byla hodně těžká, protože nám odešly po prvních padesáti kilometrech všechny tlumiče na autě. Potom se nám utrhly i kabinové tlumiče, což na nás zanechalo hodně velké stopy. Byli jsme naklepaný jak řízky.
Ve zbytku druhé maratonské etapy jsme tahali Alču (Aliyyah Kolocovou), takže to už jsme nějak dojeli. Teď jsme v bivaku a máme den volna. Dáváme se dohromady a zítra pokračujeme.
Čím vás dosavadní dění na Dakaru nejvíc překvapilo?
Mě na tom asi nepřekvapilo nic. Je to asi o hodně horší než jsem čekal, ale líbí se mi tu. Je tu super atmosféra a chtěl bych hlavně pochválit kluky z posádky a samozřejmě všechny, co jsou tady kolem nás v týmu.
Co bylo to "mnohem horší"?
Samozřejmě jsou znát kilometry. Doposud jsme jezdili etapu tak 300 kilometrů a jsou dlouhé 500 i 1000 kilometrů. Spaní v noci v provizorních bivacích během Chrono48 a v maratonské etapě člověku taky moc nepřidá. Je tu zima, všichni jsme nastydlí. Ale to je Dakar.
Co bylo specifické na jízdě dlouhé přes 200 kilometrů s automobilem Aliyyah Kolocové v závěsu? Nebál jste se, že ji někde ztratíte?
Taky jsem ji párkrát ztratil (smích). Ale specifické - a taky nebezpečné - to bylo hlavně tím, že ve skalách byly velké strže. Bál jsem se, že když Tatra škubne, tak abych ji neshodil někam dolů. Ale zároveň jsme museli jet v nějakém tempu, abychom se dostali do bivaku v časovém limitu
Jaké jsou cíle vaší posádky pro druhou polovinu Dakaru?
Určitě bychom chtěli dojet do cíle. Pro mě je první Dakar hlavně o sbírání zkušeností a chtěl bych ho dokončit. To je můj cíl. To, na jakém místě to bude, to už asi teď není úplně důležité (po 5 etapách je na 13. pozici, pozn. aut.).
