Praha – Řada jeho kamarádů ze zlaté hokejové generace dál žije hokejem, ale Robert Lang ho sleduje spíš zpovzdálí a v Kalifornii si užívá sportovního důchodu. Nebo přijímá ocenění.
Ve čtvrtek spolu s dalšími třemi osobnostmi vstoupil v Praze do Síně slávy českého hokeje. Při slavnostním okamžiku hýřil úsměvy, zatímco ho ze sálu sledovala manželka Jennifer i oba synové – školáci Kelly a Bricks.
S nimi nyní ještě pár dní pobude v Česku, kde potomkům ukáže například stadion v Litvínově, načež se všichni vydají do Švýcarska, užít si Štědrý den či nějaké to lyžování. A pak zpátky do kalifornského San Diega, kde Lang nejraději chodí na golf nebo rybaří na pronajaté lodi.
Také si rád zavzpomíná, jaké to bylo, když s národním týmem dobyl zlato z naganské olympiády nebo vídeňského mistrovství světa v roce 1996…
Co si při ohlédnutí za svou kariérou vybavíte nejraději?
Špičkové bylo Nagano, na to nedám dopustit, ale moje první olympiáda byla v Albertville. Na ni strašně rád vzpomínám i z osobního hlediska, dařilo se. Byl to větší úspěch po delší době. To samé pak v roce 1996 ve Vídni, kde se povedlo zlato. Byly to super turnaje, ale vlastně ani nenajdu žádný špatný.
V hokejovém životě jste měl štěstí na spoluhráče. V Los Angeles jste potkal Gretzkyho, v Pittsburghu Lemieuxe nebo Jágra. Jak vzpomínáte na ně?
Každý vám něco dá, od každého se přiučíte. Jak jste říkal, měl jsem štěstí. Třeba v Detroitu jsem hrál s Nickem Lidströmem. U něho v rodině jsem spal ještě v době, kdy Litvínov jezdil v zájmu družby do Švédska. Tehdy nám bylo dvanáct, pak jsme se znovu setkali po dvaceti letech. Máte zážitky, o kterých byste neřekli, že se někdy stanou.
"Srdcařství už v NHL vůbec není"
Co říkáte na to, že 43letý Jágr dál válí v NHL?
Fandím mu, ať to tam ještě někdo táhne pořádně. Proč ne, hraje pořád dobře. Kdyby na tom kulhal, myslím si, že by si sám přiznal, že je toho dost, ale on láme rekordy každý zápas.
Vídáte se?
Párkrát jsem s ním mluvil po telefonu, ale neviděli jsme se už delší dobu. Měl jsem za ním přijet, když hráli v Anaheimu, ale nevyšlo to. Možná do konce sezony.
Sledujete ještě NHL? Podle někoho už není taková jako dřív. Ubylo gólů, fyzických kontaktů. Co si o tom myslíte?
Když jsme hráli v devadesátých letech a ještě začátkem tisíciletí, bylo to jiné, ale každá éra má něco. Kluci, kteří hrají dneska, taky za dvacet let budou říkat, že za nich se hrálo jinak. Hokej se vyvíjí, pořád to tak bude. I z téhle stránky musím ocenit Jágra, že se může přizpůsobit a ještě hrát i tenhle hokej. Smekám klobouk.
Vy osobně jste v nejlepší lize světa vystřídal osm klubů. Nepřál jste si někdy, aby jich bylo méně?
Na konci moji kariéry už byla taková doba, kdy lidi cestovali pravidelně. Dříve kluci skončili v mužstvu, které je draftovalo. Dneska vás draftují a druhý rok vymění za někoho jiného. Vztah ke klubu, takové to srdcařství už tam vůbec není.
Ostatně i Jaromír Jágr už vystřídal osm týmu.
Dřív to bylo tak, že kluci, kteří nebyli moc klíčoví, putovali víc, ale dneska je to opravdu jedno. Dneska putují i hvězdy, ať už je to z jakéhokoliv důvodu.
Dělá jen to, co ho baví
Litvínov, váš mateřský klub, se v minulém ročníku konečně dočkal titulu. Sledoval jste to?
Mluvil jsem o tom s Růčou (Martinem Ručinským), je to paráda. Po těch letech se to konečně povedlo. Bylo to dobré i pro něj, že už se na to mohl vykašlat a jít si odpočinout. Už je to taky starej dědek. (smích) Ať jde o úspěchy kohokoliv, všem fandím. Přej a bude ti přáno.
Jak teď vypadá váš typický den?
Do toho nechci moc nabíhat. Den je takový, jaký si ho já chci udělat. Nechci dělat nic na plný úvazek. Po těch letech na ledě a všeho si rád odpočinu.
Při čem odpočíváte nejraději?
Na rybách. Teď u nás byla výborná sezona, takže jsem si zachytal a zapotápěl. Bylo to prima. Mají to rádi i kluci. Je hezké, když je máte u sebe a můžete dělat to, co vás baví.
V hokeji už se angažovat nechcete? Vaše zkušenosti by někdo jistě rád zúročil. Měl jste nějaké nabídky?
Měl, ale v dnešní době se musíte přestěhovat tam, kde ten klub je. V úvahu připadá jen Los Angeles, kde je ale těch kluků, kteří tam i bydlí, dost. Nějaké skautování… Nemyslím si, že je to vyhozený čas, ale vybírám si to, co mě fakt baví. Stěhovat se do St. Louis nebo Detroitu, to se nikomu moc nechce.
Fandíte někomu v zámoří?
Teď už moc ne, protože většina kluků, se kterými jsem hrál, už jsou venku. Kromě Jardy. S těmi mladšími už takový vztah nemám. Třeba s Plekym (Tomáše Plekancem) jsem hrál v Montrealu, ale to byl jen jeden rok. Trochu déle znám Hudyho (Jiřího Hudlera). Někoho tedy sledujete trošičku víc, jinak kluci z mojí generace už visí tamhle na těch hřebících (v Síni slávy).
