Praha - Martin Macík mladší si na letošní Rallye Dakar prošel chvílemi velkého štěstí i velkého zmaru. Jednu chvíli byl ve svém LIAZu nejlepším Čechem v hodnocení kamionů, aby pak přišly velké technické problémy, kvůli nimž jen tak tak že nepřekročil časový limit 11. etapy.
Ale druhý rok po sobě nejmladší pilot kategorie kamionů se nevzdal a na cílové rampě v Rosariu si mohl poprvé jako jezdec vychutnat pocit z dokončeného Dakaru. "V cíli jsem pak prožíval obrovské vnitřní štěstí, že jsem to opravdu dokončil," přiznal 26letý jezdec stáje KM Racing v rozhovoru pro deník Aktuálně.cz.
Když jste sledoval video shrnující vaši účast na letošním Dakaru, několikrát jste se usmál. Znamená to, že to špatné jste už pustil z hlavy?
Teď už myslím jen na to dobré a rád se těm věcem zasměju. I když na místě nám občas do smíchu moc nebylo a některé věci skutečně bolely.
Skončit? Na to myšlenky nebyly
Naplnil jste svoje plány, které jste měl před startem soutěže?
Dojeli jsme ve zdraví do cíle, to je splnění toho hlavního předsevzetí. Chtěli jsme dojet v první patnáctce, ale vzhledem k tomu, co jsme zažili, je devatenácté místo super.
Vraťme se k největší krizi, která vás postihla v 11. etapě. Museli jste měnit zlomenou Kardanovu hřídel a ztratili pět hodin. Nenapadlo vás ani na chvilku, že se opakuje loňský rok, kdy jste Rallye Dakar nedokončil?
Ne, to ani na vteřinu. Prostě jsem si řekl, že do cíle musím dojet. Ale bylo to psychicky hodně náročné. Dvě hodiny jsme v úmorném vedru dolovali dvě zaseklé matky. Jak se zvyšovala únava, kolem se hromadily vypité petky a ubývaly zásoby vody, necítil jsem se zrovna v pohodě (smích). Ale naštěstí se nám podařilo závodu opravit a dojet do cíle. Tam kluci odvedli skvělou práci a ráno, když jsem se probudil, byl kamion znovu připravený závodit.
Vedro bylo horší než vysoké hory
Jak byste zhodnotil letošní Rallye Dakar z pohledu jezdce?
Byl to úplně jiný Dakar, než jsem před tím jako navigátor nebo loni jako pilot zažil. Měl vlastně tři části. Na úvod to bylo ve stylu WRC hodně rychlé a taky blátivé. S tím měli všichni kromě Čechů problémy. Na horách jsme se vyšplhali někam k 4700 metrům. Tam se mi špatně spalo a strašně bolela hlava. Z hor jsme sjížděli na devátém místě, ale věděl jsem, že to nejhorší teprve přijde.
A opravdu, druhá část byla těžší. Přišla obrovská vedra, v kabině bylo snad 55 stupňů. Ale když jsem auto zahrabal a museli jsme ven, bylo to doslova peklo. To vše navíc v tom nejjemnějším písku, který zalézal pod kombinézu.
V poslední části jsem se snažil jet co nejrychleji a užíval si to. Z 38. místa jsme se posunuli dopředu a v poslední etapě jsem byl dokonce desátý. Devatenácté místo je nakonec úspěch. V cíli jsem pak prožíval obrovské vnitřní štěstí, že jsem to opravdu dokončil.
Co bylo z pohledu Středoevropana horší - vysoká nadmořská výška, nebo úmorné vedro?
Za nadmořské výšky náš všechny bolela hlava. Moc se nevyspíte, tak tři čtyři hodiny. Vedro jsem snášel díky výborné fyzičce, byl jsem vděčný, že jsem na ní tady tak tvrdě makal. Ale byly chvíle, kdy jsme jeli na „občanskou odvahu“, jak jsme tomu s klukama říkali. Celkově vzato bylo to vedro náročnější.
Prohlásil jste, že byste sám se sebou nejel. To opravdu jezdíte tak nebezpečně?
Ne, to určitě ne (smích). Člověka musí do určité míry limitovat strach, jinak se tam pozabíjíme. V horách jsme jeli hodně rychle, ale zároveň s rozmyslem. Tam udělat chybu, tak se ze srázu kutálíme deset minut dolů a nic z nás nezůstane. Jenže na Dakaru jde všechno tak ráz na ráz po sobě a je vše tak rychlé, že se strach otupí.
Příští rok v novém voze
Máte pocit, že je váš LIAZ na limitu?
Auto má na víc, než jsme z něj dokázali dostat. Rozbíječky jsou spíš o naší fyzičce a v úvodních rychlých etapách skoro celých šest hodin pípal omezovač na 140 km/h. Někdy ale selže materiál, jako v případě naší kardanky. Teď vím, že je v půlce Dakaru musíme všechny vyměnit.
Dakarem letošní sezona vlastně teprve začala, chystáte se na další soutěže?
Chtěli bychom startovat na Silk Way Rallye, ale to je otázka debaty s pořadateli a našimi partnery. A určitě absolvujeme opět soutěže po Evropě, které se nám osvědčily loni a kde jsme najeli tisíce důležitých závodních kilometrů. Stavíme navíc druhý vůz, „Frantu“. Toho jsme teď trochu kanibalizovali, protože jsme se i s tátou shodli na tom, že bude lepší jet s už odzkoušeným vozem. Ale příští Dakar už chceme jet s ním. Takže mě čeká řada testů nového auta. Bude to opět LIAZ, ale o generace dál. Druhý vůz můžeme pak nabídnout k pronájmu, stačí na to mít hodně odvahy a trocha peněz (smích).
