Třinec - Příběh vážně nemocného reprezentanta Zbyňka Irgla píše šťastný konec. Hokejista jen tři měsíce poté, co mu lékaři kvůli zhoubnému nádoru odebrali ledvinu, začal naplno trénovat a chtěl by v dresu Třince stihnout ještě letošní play off. 

Zbyněk Irgl dnes absolvoval první kompletní trénink s Oceláři. Na ledě byl hodinu a nijak se neomezoval (video zde). Po tréninku také vůbec poprvé od listopadu, kdy mu lékaři nádor náhodnou kontrolou objevili, o své nemoci před novináři promluvil.

"Když jsem se to dozvěděl, hlavou mi šlo, jestli vůbec někdy budu moct hrát hokej. A první měsíc po operaci jsem na něj už ani nemyslel. Dostal jsem se tam, kde bych nikdy neřekl, že se moje tělo může dostat. Šel jsem vahou sedm kilo dolů, měl jsem problémy dojít si umýt zuby. To pro mě bylo za celou tu dobu psychicky nejtěžší," vypráví otevřeně Irgl.

"Ale o tom, že bych ukončil kariéru, jsem neuvažoval," řekl, hned když v Třinci slezl po tréninku z ledu.

Jak se tedy cítíte?
Na jednu stranu dobře, na jednu příšerně (směje se)

Máte ještě nějaké omezení, nebo už můžete trénovat naplno?
Stíhám na jednu stranu všechno, ale ještě mě čekají nějaké testy a až po nich uvidíme, co a jak půjde dál.

To znamená, že léčba ještě úplně neskončila?
Ne, to ne. Tělo si ale zvyká na zátěž, teprve uvidíme, jestli vůbec budu moct jít zpět do hry.

Jedna věc je totiž trénink a jedna hrát zápas, že?
Přesně tak. Ještě nevíme ani pořádně, jak tělo snese tréninkovou zátěž, a zápas je pak zas úplně o něčem jiném. Psychické i fyzické vypětí je extrémní, takže to musíme zvážit, jestli to je pro mé tělo dobře. Jestli to vůbec zvládne.

Myslíte, že se stihnete do zápasů vrátit ještě v letošním play off?
Velice rád bych naskočil. Samozřejmě ale musíme brát v potaz to, jak tělo bude reagovat.

Když jste se o nádoru dozvěděl, myslel jste vůbec na hokej?
Myslel jsem na to v první fázi. Hlavou mi šlo, jestli vůbec někdy budu moct hrát. První měsíc po operaci jsem ale na hokej vůbec žádné myšlenky neměl. Dostal jsem se tam, kde bych nikdy neřekl, že se moje tělo může dostat. První měsíc byl hodně těžký, ale jak jsem začal pomalu trénovat, zvedalo se to, šel jsem nahoru a dostával zase chuť do hokeje. A za všechno patří dík mému kondičnímu trenérovi. Když mě totiž viděl, v jakém stavu mé tělo bylo, on sám říkal, že nečekal, že spadnu až tak moc.

V jakém stavu vaše tělo bylo?
Šel jsem váhově sedm kilo dolů. První čtrnáct dnů po operaci byl pro mě vůbec problém vstát a jít si umýt zuby. Když jsem si je umyl, musel jsem jít zase na hodinu a půl spát, aby se z toho tělo sebralo. Bylo to pro mě psychicky hodně náročné. Byl jsem celý život zvyklý se hýbat, věděl jsem, že toho hodně snesu. Jenže mé tělo úplně odešlo. To bylo za celou tu dobu pro mě ze všeho asi nejnáročnější po psychické stránce.

Co vám pomohlo se v tom nejtěžším měsíci vrátit takhle rychle zpět?
Čas, rodina a přátelé. Když jsem viděl vždycky malou, jak kolem mě běhá, dostávalo mě to nahoru. A pak to samozřejmě hojil čas.

Jak jste vnímal podporu fanoušků, a to nejen třineckých? Poté, co se lidé dozvěděli, že máte nádor na ledvině, vaše jméno vyvolávali i na jiných stadionech.
K tomu bych se moc rád chtěl vyjádřit. Já jsem velký pesimista, co se týče těchto vztahů, ale hrozně mě překvapilo, co se dělo, když vyšlo najevo, do jakých problémů jsem se dostal. Když člověk viděl, že Třinec přijel do Pardubic, kde na nás většinou jen pískají a nadávají, a oni tam roztáhli velký billboard, tak... (odmlčí se) Člověka to chytlo u srdce, musím všem těm lidem říct obrovské díky.

Bývalí hokejisté Luděk Krayzel či Miloš Holaň si zažili také podobné příběhy, když se k hokeji vraceli po těžké nemoci, motivovalo vás to?
Bavil jsem se s manželkou od Miloše Holaně a říkal jsem jí, že obrovsky smekám a vůbec nechápu Miloše, jak se z toho dostal. A že se po tom všem dokázal ještě vrátit k hokeji. To, co jsem měl já, je proti němu prkotina. Musel být obrovský silný. Smekám před všemi lidmi, kteří byli ve větších problémech než já a dokázali přes to přejít.

Hodně sportovců se věnuje po tom, co si nemocí projdou, prevenci. Co vy?
Tím, co přišlo, jsem o sebe asi začal více dbát. Myslím, že by bylo dobré, kdyby to tak dělal každý. Ale to musí začít každý sám u sebe. Je těžké někomu něco vysvětlovat a říkat, protože to bohužel začíná stejně vždycky až v době, kdy ta nemoc přijde.

Miloš Holaň měl leukémii a říkáte, že vy jste měl proti němu prkotinu. Kvůli ní jste ale přišel o ledvinu, dá se bez ní sportovat? Názory na to se totiž liší.
Názory jsou různé, ale pro mě je teď důležité, abych tělo dostal do stavu, kdy budu moct hrát. Riziko nějakého úderu nebo střetu je můj problém a musím to vzít na sebe. Jsem s tím smířený a chci se dostat zpět do toho tempa.

O konci kariéry jste neuvažoval?
Ne, ne, ne.

Petr Čech používá po úrazu hlavy chránič, vy si budete to místo taky nějak chránit?
Jo, už ho mám udělaný. A doufám, že mě chrání dobře.

Po jak dlouhé době jste vůbec začal trénovat?
Měsíc po operaci jsem se začal pomalu hýbat. Když jsem došel na první trénink, trenér nečekal, v jakém budu stavu. Udělal jsem deset patnáct dřepů a motala se mi hlava. Ani bych to nenazýval tréninkem. Ale hodně mi pomohlo, že mi klub dovolil trénovat s mým osobním trenérem, se kterým se známe patnáct let. On přesně zná mé tělo, věděl, kdy si může dovolit to pustit dál. Jemu patří obrovský dík. A samozřejmě také klubu, který na mě nijak netlačil.

A kdy jste byl poprvé na ledě?
Asi po dvou měsících. Ale to jsem se byl sklouznout s Vencou Varaďou. Ale asi si umíte představit, jaké to s ním bylo (směje se).

A jak se tedy cítíte teď, když máte za sebou první plnohodnotný trénink s celým týmem Ocelářů?
Cítím se dobře. Ale při tréninku nedostane tělo zabrat tak, jako při zápase. Tady nejsou extrémní situace. Když člověk potřebuje, tak si odpočine. Člověk ví, jak má s tělem pracovat. Já teď musím na nějakém tréninku tělo do té extrémní situace dostat. Ať vím, jak bude reagovat.

Když to vezmeme s odstupem času, čekal jste vy sám v době, kdy jste se o nádoru dozvěděl, že už tři měsíce po operaci budete zase naplno trénovat?
Čekal i nečekal. Pan doktor říkal, že lidé se vrací do práce čtyři až pět týdnů po operaci. To se tedy ale samozřejmě netýká lidí, co jsou vrcholoví sportovci. Když jsem se pak viděl na začátku, tak jsem to asi upřímně nečekal. Netušil jsem, že budu schopný za tři měsíce být na ledě.

Oslabily vás tolik prášky, nebo ta náročná operace?
Ne, já jsem měl problém. Hned den po té operaci jsem musel ještě na jednu operaci a to mě stálo obrovskou spoustu sil.