Praha - Cyklista František Raboň se ve svých 31 letech rozhodl ukončit svoji úspěšnou kariéru. Pětkrát startoval na Giru d´Italia, dvakrát jel Vueltu, stal se mistrem Evropy jezdců do 23 let a devětkrát měl radost z titulu mistra republiky. Loňský rok si užíval v prostředí horských kol, ale nakonec zvolil „přestup“ do jiného života.

„Věřil jsem, že u horských kol ještě nějaký čas zůstanu, ale hned z několika důvodů jsem se s nimi musel rozloučit,“ prozradil v rozhovoru pro Aktuálně.cz

Co všechno bylo pro ukončení vaší sportovní kariéry rozhodující?

Ve Specialized Racing jsem loni v pozici lídra strávil báječnou sezonu s výborným druhým místem v náročném etapovém závodě Cape Epic. Horská kola se pro mě stala úžasnou vyživovací injekcí, neboť po řadě let v týmu Quick Step jsem byl psychicky dost opotřebovaný.Jenže loni se ve Specialized Racingu za půl roku vystřídali tři šéfové, nastaly finanční problémy a nové smlouvy už jsem se nedočkal. Nějakou zajímavou nabídku z jiných týmů jsem nedostal a navíc se nám narodila dcera, na kterou mám teď aspoň víc času.

Nepřitahovala vás zase silnice?

Od žákovského období jsem se cyklistice věnoval 18 let, což je dost dlouhá doba. Silnice tedy už nepřicházela v úvahu. Mé rozhodnutí o ukončení kariéry souvisí i s financemi. Nejsem sice žádný milionář, ale do dalších let jsem v tomto směru zajištěný. Proto také vzít jakoukoli nabídku jsem odmítal, jezdit jen proto, abych jezdil, by mě nebavilo.

Co považujete za své největší úspěchy a co vás naopak nejvíc mrzí?

Za osobní triumf považuji především titul mistra Evropy, což byl můj splněný sen. A naopak dodnes nosím v hlavě, že jsem nejel Tour de France. Přitom v roce 2009, kdy jsem byl na vrcholu své výkonnosti, měl k účasti velice blízko. Nechyběl jsem dokonce už v nominaci, ale sám jsem se této možnosti zřekl. Po několika předchozích závodech jsem se cítil dost unavený a věřil jsem, že za rok či dva to vyjde. Jenže to se mi už nepodařilo. A tak jsem si pak jen namlouval, že Tour je po sportovní stránce stejná jako Giro, jen se tam mluví francouzsky (smích).

S kolem jste se tedy rozloučil a se sportem jako takovým také?

Kdepak, vždyť jsem ze sportovní rodiny. Jezdit na kole a navíc v současném zimním počasí mě však  neláká. Zato čtyřikrát týdně hraji hokej, dávám góly a začínají prosakovat názory, že bych ho měl začít provozovat profesionálně (smích). Snažím se také běhat, občas se bavím florbalem, prostě sport zůstává v mém deníčku. Umím si také představit, že se třeba někdy zúčastním nějakého amatérského závodu na horských kolech.

Jaká by měla být vaše další životní cesta?

Je to možná až k nevíře, ale už jsem dostal hned několik nabídek ze známých zahraničních i českých firem, s nimiž jsem domluvený na jakémsi ambasadorství. Jde například u táborské firmy Kalaš o testování oblečení, u firmy Specialized o testování kol, není vyloučena ani spolupráce s firmou Prim, protože hodinky patří mezi mé koníčky, neodmítnu ani komentování v České televizi a v neposlední řadě organizuji i činnost postižených dětí v centru Hájek. Možností je tedy hodně, ale jsem opatrný. Nechci se věnovat deseti akcím a ani jednu z nich nedělat dobře.

Myslíte si, že z kola lze snadno seskočit do běžného života?

To jistě ne, jsem realista. Začínám nový život, musím se učit všemu novému a všechno sám vyzkoušet, abych získal potřebné zkušenosti. Teprve čas ukáže, co mi bude nejvíc vyhovovat a co mě bude bavit. Snad mně pomohou i četné zahraniční kontakty, kterých mám ve světě dost. Věřím, že když se budu všemu novému věnovat stejně důkladně jako cyklistice, tak snad i v tom komerčním světě budu úspěšný.