Glosář - Zázraky se sice občas dějí, a ve fotbale obzvlášť, ale bývají spíš šálivé.

To remíza 2:2 s pracovitými Nory nic nezkreslila. Ukázala českému týmu, že se sice pod novým trenérem Pavlem Vrbou vydal na cestu za lepším příštím, jenže vstupní rychlokurz na její okamžité zdolání určitě nestačil.

Možná i sám Pavel Vrba čekal, že hned první prověrka ukáže větší pokrok v nově vyučované látce.

Jenže v reálném světě to nefunguje jako ve filmu Matrix, kde si Neo a Trinity nechali v mžiku nahrát do hlavy výukový program na ovládnutí kung-fu nebo pilotáž bojového vrtulníku.

I pohádková princezna Arabela se musela ve světě lidí od Petra Majera naučit, jak jíst správně špagety. A to měla k dispozici kouzelný prsten, který Pavel Vrba nenosí, byť jsou jistě mnozí fanoušci ochotni tomu věřit.

Konstruktivní rozehrávka? Problém

Vrba sice zázraky na repertoáru má, ale ukázalo se, že nikoli na počkání. V Plzni prokázal nade vší pochybnost, že umí sestavit tým, který je schopen naučit mimořádně ofenzivnímu a efektivnímu hernímu stylu. A po nástupu k reprezentaci mnohokrát poznamenal, že se tohoto pojetí hodlá držet.

Jenže je tu samozřejmě jeden zásadní rozdíl. V Plzni měl hráče pod svým vlivem dennodenně, reprezentantům posílá sestříhaná videa na dálku a na prvním srazu s nimi stačil realizovat dva tréninky.

Do 9. září, kdy se hraje první kvalifikace s Nizozemskem, je každopádně zapotřebí výuku uspokojivě ukončit. Je otázkou, zda při tomto víceméně dálkovém studiu reprezentantů vůbec lze do půl roku vytvořit dokonalý plzeňský klon. Nebo jestli Vrba co do herního stylu bude muset jít alespoň v úvodu kvalifikace do nějakého kompromisu.

Řekněme si, co to vlastně je ten ryzí plzeňský styl? V čase se měnil, ale mezi jeho atributy dozajista patří tyhle tři body:

1) Za všech okolností kolmá rychlá rozehrávka.

2) Velká údernost v křídelních prostorech.

3) Presink, kontrapresink a z něj vyplývající blesková přechodová fáze ústící v řadu přečíslení a šancí.

Co z toho ukázala reprezentace proti Norsku? Přiznejme si, že minimum. Vrbova reprezentace v bodě 1 se zatím o něco víc podobala Bílkově reprezentaci než Vrbově Plzni. Nicméně cílem jistě je, aby na konci procesu došlo k opačnému zjištění.

Zatímco plzeňští stopeři v kooperaci s Pavlem Horváthem rozehrávají balony kolmo vpřed jak automatická mašina, pro dvojici Suchý-Mazuch i s pomocníkem Tomášem Hübschmanem to byl tentokrát naprosto neřešitelný úkol. Přiznejme, že notně komplikovaný vysokým napadáním norského týmu.

Hodně kritizovaná byla druhá půle, kdy se po řadě střídání ztratila českému týmu kvalita uprostřed pole, ale on i první poločas měl k ideálu poměrně daleko.

Kvanta alibistických, zpomalovacích a zbytečných pomocných přihrávek rozehrávaných stopery a defenzivním záložníkem do půlkruhu u půlící čáry připomínaly bohužel Bílkovu éru víc než cokoli jiného.

Aby se akce posouvaly dopředu, musel si pro balon až dozadu mezi stopery chodit Rosický. Pokud však má kapitán hrávat zároveň podhrot, pak je tu tlačen do dvojrole, z níž by se musel zbláznit.

Upřímně, žádní velcí mistři rozehrávky nejsou ani Sivok s Kadlecem. Mnohem více, než předvedl ve středu, by se v této činnosti jistě čekalo od Daridy. A co se týče Hübschmana, všechna čest jeho defenzivní dřině, ale v dětství nejspíš za každou konstruktivní přihrávku směrem dopředu dostával ránu elektrickým proudem - a teď už jeho styl asi nikdo nepředělá.

A co takhle konečně zkusit Váchu?

Nabízí se otázka, jestli by na jeho pozici reprezentaci více nepomohl například sparťan Lukáš Vácha, který je přeci jen schopen hry v obou směrech, na rozdíl od Hübschmana, který celou kariéru strávil v defenzivní jednosměrce.

Defenziva bohužel nejenže postrádala konstruktivnost, ale také kvalitu při bránění. Nutno podotknout, že zbytek týmu jí příliš nepomáhal. Když se Norové někde na půlce s míčem nadechli, dostali se záhy k české šestnáctce nebo až do ní, a to bez toho, že by jim po cestě jejich postup někdo významněji komplikoval.

Norové navíc záhy zjistili, že nejlépe to půjde přes jejich levou stranu, protože Rajtoral se ve svém sektoru při defenzivní práci buď vůbec nevyskytoval, nebo v něm souboje prohrával. A zmatečnost v souhře Mazucha se Suchým to jen podtrhávala.

Když budeme při srovnávání s plzeňským stylem hovořit o práci na křídlech, pak musíme zmínit, že reprezentaci jakžtakž fungovalo jediné, to levé, na kterém precizně pracoval Limberský a snažil se mu sekundovat Hloušek. Ne všechno mu vyšlo, zejména co do přesného timingu, ale po dlouhé pauze alespoň sbíral body za snahu.

Na pravé straně nefungoval Rajtoral dopředu ani dozadu, a tím pak trpěl i Dočkal.

A co se týče pokusů sbírat soupeři balon hned po vlastní ztrátě, z této disciplíny tentokrát Čechy vyučovali spíš Norové.

Sečteno a podtrženo: míru ofenzivního vyladění českého týmu, které Pavel Vrba sliboval, nám jistě dobře dokáží nastínit konkrétní čísla.

Za celé utkání Vrbovi svěřenci vyprodukovali 7 střel, z toho 4 na bránu a 4 rohy. Nalijme si čistého vína: Tohle věru není žádná ofenzivní smršť.

Přesto několik momentů, třeba blesková kombinace Dočkal-Rosický-Vydra v první půli ukázala, že potenciál se tu skrývá obrovský.

Jen se prostě k téhle trojce dostalo dopředu mnohem méně míčů, než by bylo záhodno, protože rozehrávka zezadu haprovala.

Čech už si tradiční minelu odbyl

Kapitán Tomáš Rosický vstřelil i chytrý gól, byť z pohledu hostí velmi laciný, to když vystihnul úmysl norského gólmana rozehrávat balon z ruky nakrátko.

Potěšil jistě i fakt, že se gólově prosadil, byť ze standardky, "hroťák", konkrétně Vydra. Za bílkovských časů to totiž býval kámen úrazu, od hrotových útočníků se předchozí kouč mnoha zásahů vskutku nedočkal.

Po změně stran zkoušel trenér Vrba další hráče, ale došlo už k rozdrobení kvality i rytmu.

Petr Čech měl v utkání možná víc práce, než očekával, hodně toho zvládnul, ale utkání bohužel završil velmi laciným inkasovaným gólem.

Pokud se na tom budeme snažit nalézt i něco pozitivního, pak si třeba můžeme říct, že kouč Brückner si "užil" Čechovu minelu na Euru proti Turecku, Michal Bílek nedávno v Itálii - a Pavel Vrba už si třeba Čechovo selhání odbyl hned při své premiéře a další už ho pak v důležitější chvíli, doufejme, nepotká.

Nejpozitivnějším faktorem celého představení bylo 17 039 diváků v ochozech edenského stadionu. Fanoušci Pavlu Vrbovi věří, že národní tým pozdvihne, vidí v něm perspektivu, předzvěst věcí příštích, na které se mohou těšit.

Na téhle (mexické) vlně by se měl český tým nést, co nejdéle to půjde, v optimálním případě ji vůbec neopustit. Ale samo od sebe to nepůjde, všichni zainteresovaní na tom budou muset tvrdě pracovat.

Věřme Pavlu Vrbovi, že ví, kudy na to. Ať se pořád máme na co těšit.

Facebooková stránka autora: Luděk Mádl - Aktuálně.cz