Praha - Před letošním French Open jen opravdoví tenisoví znalci věděli o velké české naději jménem Markéta Vondroušová. Tehdy čtrnáctiletá rodačka ze Sokolova však zřejmě i je v Paříži šokovala postupem do semifinále juniorky, kde hrála s tenistkami staršími o čtyři roky.
Vondroušová přitom hrála na svém prvním grandslamovém turnaji a navíc cestou do semifinále zdolala tři nasazené hráčky. Naopak po jejím postupu do semifinále Wimbledonu už se divil jen málokdo. Na srpnové olympiádě mládeže v Číně a ihned poté na US Open tak bude patřit k hlavním favoritkám na titul.
Levoruká tenista je tak i kvůli své výšce přirovnává k Petře Kvitové. Sama však říká, že ji ženský tenis moc nebaví, naopak s velkou oblibou se dívá na mužský tenis. Jejím největším oblíbencem je pak sedmnáctinásobný grandslamový rekordman Roger Federer.
"Mezi holkama žádnej vzor nemám. Víc mě baví chlapi, ráda se dívám na jejich tenis. Byli jsme se s trenérem kouknout na čtvrtfinále mezi Federerem a Wawrinkou na centrkurtu a to byl úžasnej zážitek. Fandím totiž Fedexovi," řekla 15letá tenistka v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Čím si vysvětlujete, že jste na French Open hned na svém prvním grandslamu došla až do semifinále?
V Paříži jsem čekala, že uhraju maximálně kolo, to semifinále mi přišlo úplně neskutečné. Šla jsem do každého zápasu s tím, že nemám co ztratit a že zkusím vyhrát svou hrou. Hodně mi pomohlo, že jsem vyhrála s druhou nasazenou Američankou a pak už mi to prostě šlo samo.
Takže se dá říct, že je antuka Váš oblíbený povrch?
Antuka mi sice nevadí, můj oblíbenej povrch je tvrdej. V Paříži je ale rychlejší ta antuka a docela mi to na ní šlo. Moje výhoda je totiž v tom, že si rychle na každý povrch zvyknu.
Takže jste si zvykla i na trávu, na které se turnaje přes rok prakticky nehrají?
Docela jo. Na tom "Wimblasu" jsem navíc už byla nasazená, protože jsem postoupila na čtrnácté místo, takže tam už se čekalo, že aspoň ty dvě nebo tři kola uhraju. Ale semifinále jsem nečekala.
Na Wimbledonu se Češkám letos vůbec dařilo. Stačila jste se se svými krajanky vůbec potkat?
Holky jsem samozřejmě cestou na trénink potkávala, ale stihla jsem je jen pozdravit. Asi už taky vědí, kdo jsem. Naopak já jsem to finále Petry neviděla, protože jsem se po tom svém semifinále nestihla převlíct.
Přesto jste jistě její jízdu turnajem sledovala. Dokázala byste si představit, že byste byla třeba za šest let na jejím místě a stejně jako ona ve 21 letech ve Wimbledonu triumfovala?
Kdo by nechtěl dosáhnout toho, co Petra, ale je k tomu ještě dlouhá cesta. Chtěla bych určitě, aby o mě mluvilo tolik lidí jako o Petře, ale to je ještě strašně moc daleko. Až teprve teď začnu hrát ženské turnaje, takže potřebuju nějaké body, abych se mohla dostat někam dál. Chtěla bych se jednou dostat do stovky, a kdyby se mi dařilo, tak třeba pak i do desítky.
A nyní už máte nějaký ženský turnaj v plánu?
To se bude řešit až v září. Celý srpen budu na olympiádě mládeže v Číně a pak hned jedu na US Open. Doufám, že se i v tý Americe dostanu do semifinále, na tom tvrdém povrchu se totiž cítím nejlíp. A kdybych se dostala ještě výš, tak bych se vůbec nezlobila.
Přesto už máte jeden ženský turnaj za sebou. Jak jste byla spokojena se svou účastí na květnovém Sparta Prague Open?
Byla jsem hrozně nervózní. Dostala jsem divokou kartu do kvalifikace a měla jsem docela štěstí, že jsem hrála proti holce, která je jen o tři roky starší než já, takže jsem měla docela štěstí na los. V tom druhém kole jsem ale hrála s Američankou Brengleovou, která se pak dostala až do hlavní soutěže.
Kariéru máte i tak našlápnutou velmi dobře. Ve výčtu výher máte například triumf na Nike Junior Tour Final v roce 2011, což je vlastně neoficiální mistrovství světa hráček do 11 let. Pamatujete si na něj ještě?
To byl můj vůbec první velký turnaj. Jela jsem poprvé do Ameriky, navíc to byl takový zvláštní turnaj. Mělo se hrát pět dní, ale těch pět zápasů jsem musela odehrát během dvou dnů, navíc pak bylo hrozné vedro. Už jsem se skoro nemohla vůbec hýbat, navíc jsem ve finále prohrála první set 6:2, ale pak jsem to vyhrála, ani nevím jak. Výhodou bylo, že se nehrál třetí set, ale hned supertiebreak.
Na populárním Orange Bowlu jste se zase loni dostala do finále. Jak na něj vzpomínáte?
Když jsem byla loni ve finále, tak už za mnou přišli lidi z Nike, ptali se mě úplně na všechno, bylo to moc fajn. No a mluvili jsme i o tom, že kdyby se mi dařilo, že by se mnou podepsali smlouvu.
Pojďme k vašim úplným začátkům. Proč jste si vybrala tenis, když je vaše matka bývalá volejbalistka?
Odmala jsem s kluky hrála fotbal nebo florbal, furt jsem někde běhala, tak jsem možná tu lásku k běhání získala tam. Ale mnohem víc mě bavilo, že jsem mohla být na tom kurtu sama, poznala jsem, že jsem spíš na ty individuální sporty. Kdyby mě ale táta nedal na tenis, tak bych hrála volejbal, protože ho hrála máma, teta i sestřenka.
A jak jste se vůbec dostala k trénování v Praze?
Už někdy v devíti jsem tu hrála mistrovství republiky v minitenisu a tehdy si mě všimli a oslovili mě, jestli bych sem dvakrát v týdnu dojížděla. Tak už sem jezdím ze Sokolova nějakých šest let. Nejdřív jsem jezdila s dědou a teď už jezdím autobusem sama. Ve středu vždycky sem a v pátek domů.
Nemrzí Vás, že tu nemůžete zůstávat s ostatními tenistkami třeba přes víkend?
Jezdí mi to sem sice dvě a čtvrt hodiny, ale za tu dobu už jsem si zvykla. Teď jsem se navíc dostala na obchodní akademii sem do Prahy, takže budu bydlet tady a už nebudu muset dojíždět. Ta škola je soukromá, takže jsme si už domluvili, že budu mít individuální program. Tak doufám, že to vůbec někdy dodělám (smích).
A dokážete si najít mimo tenisu a školy ještě čas na nějakého koníčka?
Ne, vůbec na nic víc nemám čas, takže moc jiných koníčků nemám. A na kluky taky nemám čas. Když nejsem tady nebo doma, jedu hned někam na turnaj. Už od těch jedenácti pravidelně jezdím do zahraničí, takže už jsem si nějak na to cestování zvykla. Létání mi nijak nevadí a docela mě to i baví.
